Zážitky z Anglie / Experiences from England

Tyto stránky jsou v procesu překopávání… z časových důvodů se bude jednat o jakési dopisy z Británie, neb nemám čas na sepisování fejetonů, jak jsem původně zamýšlela. Protože jsem – právě díky fejetonům – většinu dopisů z Sheffieldu (jeden semestr roku 2011) smazala, budu se k těmto zážitkům občas vracet v dopisech. Dopisy budou řazeny od nejnovějšího k nejstaršímu, abyste se mohli lépe orientovat.

Září 2012: Manchester

Jak někteří víte, den a půl po magisterských státnicích jsem sedla na letadlo a letěla do Manchesteru, abych započala doktorské bádání. Byla jsem doslova a do písmene ve vzduchu, neb jsem netušila, co mě čeká, a od toho, co bylo, jsem se již odpoutala. Tentokráte jsem naštěstí nebloudila stejným způsobem jako v Sheffieldu před rokem a půl, protože mi kamarádka Laura zajistila odvoz z letiště až k domu (bohužel placený, ale stále levnější než taxík; pro info existuje bus číslo 44, který vás odveze z letiště přes Gatley do centra Manchesteru, jak jsem zjistila o dva týdny později). 

Hned jak jsem se nakýblovala do nového bydliště, čekalo mě milé překvapení. Zde se sluší popsat, jak jsem bydlela před rokem a půl v Sheffieldu… Stran úplně prvního ubytování mi bylo dopřáno komunikace s člověkem, který se mě v žádném mailu nenamáhal oslovit, ba dokonce mu bylo zatěžko vyčarovat vlastní podpis. Známý rodilý mluvčí mě ujistil, že to je v pořádku (Aby také nebylo, po značně problematickém převádění zálohy.). Zdálo se mi to trochu podezřelé, ovšem i jiní lidé mě uklidňovali a říkali mi, že nesmím být tak paranoidní. Dva týdny před příjezdem do Sheffieldu jsem tomuto člověku poslala e-mail, kde jsem se ho dotazovala, jak proběhne předání klíčů a podepsání smlouvy. Do mailu jsem samozřejmě uvedla, že autobus by měl dorazit do Sheffieldu 1. 2. v 17:00. Jenomže pán se neozýval… tudíž jsem sáhla po mírně drastičtějším prostředku pruzení a pokoušela se mu zavolat. Když už jsem konečně vytočila to správné číslo, zvedla to docela milá paní. Dala jsem jí info o nemovitosti a vysvětlila, proč volám… Chtěla mé telefonní číslo…

A: Plus 420, that’s the Czech code.

B: But I don’t want your Czech code. Why are you giving me your Czech code?

A: Because it’s the code of the country…

B: But I want your phone number.

A: Yes, plus 420 is the Czech code, and then…

B: But why are you giving me your Czech code?

A: Because I’m from the Czech Republic.

B: Ahaaaaa! You are from the Czech Republic! I thought you were giving me the number of your cheque!

Značně frustrována, jestli jsem snad neřekla něco špatně, jsem byla dotázána, jestli jsem mluvila se Simonem? Opravdu říkala se Simonem, nebo jsem jí jenom špatně rozuměla? Did you say Simon? Ano, to je můj kolega. Milý Simon pár hodin poté napsal e-mail, že na mě teda v pět u nemovitosti počká jejich agent… Haló, haló – v pět přijíždí autobus do Sheffieldu… Že měl špatný pravopis, to bylo v pořádku (our psal jako are), ale vrtuli v zadku skutečně nevlastním. Když jsem v den D dorazila, bylo zamčeno a asi půl hodiny jsem musela čekat na paní, která mi měla předat klíče. Když jsme vešly dovnitř, obývák byl daleko od stavu, který bych nazývala uklizený. V rohu byla bedna nakládaných okurek, ani nechci odhadovat, kolik let starých. Bílý gauč na sobě měl všelijaké odstíny barev, jenom ne bílou. Prostě chlívek. A v dalším rohu byly dveře zmačené na zámek:

Po tomto následovaly tak tři metry dlouhé schody dolů – kamsi pod zem, do takové kobky. A opravdu, světla nefungovala. Jak to? Bylo jí to divné. Odsunula mi skříň od topení, aby se místnost alespoň trochu ohřála. A šup – světlo vypadlo ze stropu – držela ho ta skříň. Všude byl prach. Skříň neměla dveře (doteď zřejmě nemá). Tyč na ramínka v ní nedržela, ale ramínek se mi po zemi válela hromada tak půl metru vysoká. Některá byla rozbitá. Na posteli samozřejmě nebylo nic na psaní, takže jsem byla dost ráda, že jsem si s sebou vzala spacák.

V kobce mi ukázala vlastní záchod – šup – prkýnko se odchlíplo… ještě jsem měla u dveří nářadí a zbytky vánočního papíru. Chtěla po mně hotovost, s čímž jsem nepočítala, poněvadž se mi nikdo nenamáhal sdělit, že hned první den budou chtít podnájem za první měsíc – dala jsem jí půlku. Následujícího dne si slíbila přijít pro další spolu s opravářem.

A tak jsem hladová a utahaná nakypěla a dala jsem se do úklidu. Ramínka jsem odnesla do spare room, vypůjčila si čistidlo… bože – a ta communal room, no spolubydlíci byly pěkní čuníkové. 

Nad postelí jsem zahlédla jednu skříňku, ovšem když jsem ji otevřela, uzřela jsem trubky a “If you think you smell gas, call…”; hned naproti byla další dvířka – pro změnu s elektrikou a vypínačem elektriky na celý dům. Dali mi úplně jiný pokoj, než který propagovali na internetu. Cca dva týdny poté jsem si našla nové ubytování, ale přišla jsem o 200 liber a dalších 50 jsem z toho pana Simona mámila další čtyři měsíce (nicméně po vytrvalém pruzení úspěšně vymámila!).  Bylo to ošklivé, právnicky složité, stresoidní a jsem ráda, že už je to za mnou. Díky tomu byl můj první měsíc pobytu Erasmus poněkud ošklivý. Spolubydlící nebyli o moc lepší, obecně vzato.

Tak např. když jsem v kuchyni jednou jedla jablko, vykouknul na mě jeden ze čtyř spolubydlících a zas zmizel (jako červíček Pepíček). Za chvíli jsem narazila na Číňanku, která na mě koukala jak bulldog. Když jsem jí ale dala knížečku o Praze, začala být alespoň neutrálně přátelská. Tedy skoro jsem jí nerozuměla, protože měla dost příšernou angličtinu. Měla jsem s ní dosti zajímavé zážitky hlavně spjaté s užíváním pračky a pracího prostředku. Pak tam byl Francouz, který mě rád poučoval o jazycích (hlavně o angličtině) a který byl lehce posedlý politikou. Jen jedna spolubydlící byla fajn. 

Pro ukázko okno v mé kobce po umytí vypadalo takto (jednou v noci mi tam vlezli nějací hošíkové a začali okno olíbávat, to už byla konečná a rozhodla jsem se jít pryč):

Báječný výhled, že? Já vím, přes tu špínu toho stejně není moc vidět, ale když pořádně zbystříte, rozpoznáte obrys cihel. Prostě udělali do země komínek, aby tam šlo alespoň trochu světla. Ale otevírat to okno nebylo zcela bezpečné – pod ním se ocitala halda odpadků… Toť dosti ve zkratce k ubytování v City Road v Sheffieldu.

Po tomto zážitku jsem si našla nádherné ubytování číslo 2, kde jsem bydlela s Jeremym a Alison po dobu jednoho měsíce, pouhých 20 minut chůze od univerzity (kobka byla hodinu chůze). To bylo moc hezké, v ulici Commonside.  

V tomto království jsem ale mohla zůstat jen měsíc. Spolubydlící nebyli špatní, ale s Jeremym jsem se občas názorově nepohodla, co se týkalo Skotů a Velšanů, případně jazyků. Ale tady na památku další fota:

Další, třetí a poslední ubytování v Manchesteru bylo ve stejné ulici a sdílela jsem ho spolu s Georgem a Freddym – jedním z Anglie, druhým z Německa. Hoši byli moc fajn, ale po třech týdnech úsilí o pořádek jsem to vzdala. S ani jedním z nich jsem nezůstala v kontaktu, neb jsme prostě byli každý úplně jiný.

Tak tedy když jsem dorazila do ubytování v Manchesteru, hned po prvních třech dnech mi bylo jasné, že zde zůstanu moc ráda minimálně rok. Pan domácí moc milý a spolehlivý člověk. Jeden spolubydlící mi hned sám odnesl kufr do patra. Jak jsem časem zjistila, Mark, onen spolubydlící, je dosti čistotný, takže člověk ani nemá část postřehnout, zda už dochází papír nebo zda není zapotřebí vyluxovat nebo něco utřít. Další spolubydlící je taktéž z Anglie a ten tráví většinu volného času spánkem a hraním her. Poslední spolubydlící je Rasa z Litvy, která je taktéž moc milá. Ukázalo se, že naše domácnost je dosti čistotná a přátelsky laděná. Jak se zdá po týdnu a kousku, docela jsme si sedli. Můj pokoj je jen maličkatá komůrka, ale jsem v ní spokojená. Jak lze vidět, postel je pod stropem a nad stolkem, skříní a knihovnou:

V oblasti bydliště až na park, kde se sházejí údajně homosexuálové města manchesterského, není nic moc zajímavého. Všude samé domky a obchody.

Snad tedy pro změnu něco hezkého lingvistického. V communal room si nelze nepovšimnout cedule od agentury, aby se místo udržovalo “CLEN”. Samozřejmě už jsem jim to opravila. A když už jsme u toho spellingu, připojím něco málo z mailování s panem Simonem.

– One are agents will meet you…

– If have any problems…

– Their will be a contract for you to sign…

Odpoledne jsem šla vybrat z bankomatu – bylo to napínavé, rychlé a překvapivě jednoduché. S tolika penězi se mi nikde nechtělo pobíhat po nákupech (ačkoli svůj pepřák mám neustále u sebe). Šoupla jsem to domů a vydala se na nákup. Z nějakého důvodu mi nechtěla fungovat karta. Skvělé… zaplatila jsem hotovostí, ale pozor – přes Erasmus s poplatkem 100 kč za výběr se mi vážně hotovostí platit nechtělo.

Chvíli po mém příchodu mi přišli spravit větrací díru a záchod. Přišli o několik hodin dříve, než jak jsme se domluvili. Záchod už ale funguje, po mém nákupu mám i toaletní papír. Opravila jsem si tyč ve skříni. Dozaplatila podnájem za březen. Paní agentka mi řekla, že ta první půlka, co jsem jí dala včera, byly peníze, které už v Británii neplatí. Bože můj. V bance byli naštěstí hodní a vzali jí to. No, to byly ještě peníze z mého výletu do Británie před téměř čtyřmi lety.

Myslela jsem, že si udělám špagety, jenže ten jeden trubadúr, který byl doma, mi vůbec nereagoval na klepání. Chtěla jsem se totiž zeptat, jestli si smím půjčit nějaký hrnec. Jukla jsem se tedy na hrnce bez dovolení a zase jsem je hezky zanechala skříním v celé jejich špinavosti, vrstvám připálené i nepřipálené rýže, ba dokonce oranžových uschlých rajčat. Jakkoli jsem si řekla, že budu šetřit, hrnec si tedy určitě pořídím.

Doma jsem našla na zemi za dveřmi u nářadí nějakou cedulku. To tady asi nechali nějaký bordel, když tu zas něco vyspravovali, myslela jsem si. No ne, ona to bylo účtenka potvrzující, že jsem zaplatila nájem za únor. O tu účtenku jsem si totiž žádala. Tak super, klidně jsem to mohla vyhodit do koše, jako by se nechumelilo. Je to jen takový usmouraný kousek papírku, který se válel na zemi u haldy nářadí.

Angličtina sheffieldská / Sheffieldish

Zaslechla jsem nějakou paní, jak vyslovuje -ing s /g/, no vážně, a byla rodilá. Cestou domů jsem také uviděla “no parkins in front of gate”.

Včera mi také Charlotte říkala, že slovo “right” se v jejím (tutom) okolí vyslovuje jako /reit/ (s nižší kvalitou druhého elementu toho diftongu, já nevím, jak to tu napsat), pokud to znamená “spravně, doprava” (atd). Ale jako /rait/, co se týče slovesa “to write”. To je také moc hezké.

Další formální distinkce odrážející sémentickou distinkci je dle toho, co mi Charlotte včera říkala, slovo “wicked”, které s nižší kvalitou toho i znamená to, co to normálně znamená, ale s /i/ už se jedná o slovo ekvivalentní slovu “cool”. Také hezké.

City Road Cemetery

City Road Cemetery II

Přátelé, ano, on odpověděl a dokonce vylezl, aby věděl, co se děje. A k mému údivu byl docela milý. Abych se mohla sprchovat ve sprše, tj. aby mi z ní stříkala voda, musím nejprve zapnout tajemně červený čudlík na chodbě, který jsem raději nemačkala právě proto, že je tak neuvěřitelně červený. Pověděl mi, že se mu ta voda nezdá dost teplá, když se sprchuje, a pak najednou zmlkl a odešel, aniž by dodal cokoli jiného – nějakou rozlučovací formulku, nebo já nevím… to se mi zdálo trošku zvláštní…

Stejný pocit mám ale z té Číňanky. Sešly jsme se totiž dnes u vchodu do domu, když jsme se obě vracely. Ptala jsem se, jak se má, ona tedy odpověděla – už ne způsobem buldočím – ale ani ne bůhvíjak vřelým. A zalezla si k sobě. Viděla jsem ji pak ještě, když jsem šla do sprchy. Vařila si – světe div se, přiměla jsem ji k tomu, aby se na mě usmála, když jsem začala žertovat o vaření. Ona se vážně usmála – no chápete to?

Ráno jsem se probudila a vyrazila hledat cestu z našeho kopce do centra. Řekla bych, že to je tak 7 kilometrů a trvá to tak hodinu k univerzitě, pokud člověk vyloženě nepeláší. Zdá se mi, že bydlím na nejvyšším místě v Sheffieldu, protože je odtud vidět úplně celé město a okolí plus tu hrozně fouká.

Ale nebyl to dobrý nápad, jít zpátky pěšky s knihami v batůžku a s taškou plnou jídla na několik dní… byly to tak tři kilometry do prudčejšího kopce v dešti. Nazpátek budu asi jezdit tramvají nebo autobusem, podle toho, co je pro studenty levnější.

Na dopisní obálce jsem dnes zahlédla jméno Rafik nebo Rufik. Tak už vím, jak se jmenují dva ze čtyř spolubydlících. Tomu říkám pokrok.

Karta od Komerčky?

Karta mi nefunguje ve více obchodech, takže s ní nemůžu platit. Kontaktovala jsem komerčku a jsem na ně docela zvědavá.

A poslední zážitek dne – psala jsem do komerčky, co mám dělat s tou kartou, když mi jdou vybírat peníze, ale nejde mi s ní platit v obchodech. Nevím, co mi odpovědělo za tvora, ale: “Všechny platební karty vydávané Komerční bankou, a.s. jsou mezinárodní a můžete s nimi zaplatit či vybrat všude tam, kde najdete logo Vaší karty.” A že prý mám v případě potíží s kartou volat na…

To mě teda picněte…

Lingvistické yumky

A lingvistická yumka na závěr: “please, mind the doors” se praví ve výtahu panelového domu, kde žije Lucka. Přitom ty dveře jsou jen jedny. Pravda, jsou jako by dvojité. Nicméně v tramvaji se také hlásí “please, mind the doors”. Tam je to ovšem pochopitelné, neb se jedná o dva kusy, které se zavírají. V tom výtahu je to pořád jenom jeden kus.

 Američan své boxes v dokumentech ne-tickuje, ale checkuje. A tickování se mu jeví jako strašně zvláštní. V jeho idiolektu navíc prý berou často participiální -en a cpou ji k infinitivům. Reanalyzují! A dobře dělají – alespoň mají lidé jako já co zkoumat =o)

A rada na závěr zní – aspirujte důsledně a svá /r/ před /t/ odzvučňujte pouze v rámci jednotlivých slov, nikdy ne across word boundaries (shouldn’t really). Američan si to pak analyzoval jako “shouldn’t plus trealy/treely”.

Lingvistické yumky – “dived” se v Matthewově idiolektu užívá, když se ponoří ponorka nebo člověk, který dělá scuba diving. Ovšem jakmile se ponořil člověk, který od někud do té vody skočil (a ne za účelem scuba), tak to už se může užít “dove”. Hezké, že?

Jako v Asterixovi – jako v Čechách

Nastal den registrace. Probudila jsem se docela utahaná, protože tady dole chvíli trvá, než člověk usne – nade mnou si slečna z Číny občas zpívá (a nejedná se o zvuky líbezné), pak je ke mně slyšet pohyb tekutých věcí v trubkách, protože je mám vlastně hnedka u sebe. Kdykoli někdo spláchne nebo se osprchuje, myje nádobí, zapne pračku, je ke mně slyšet, jak se to v těch trubkách mele.

Samotná registrace probíhala pro mě od 9:30 do cca 16:00. Jo jo, s tím Američanem a s jednou Francouzkou jsme tam skejsli nejdýl. Pročpak? A s jako Francouzkou?

Nuže… byli jsme “vhozeni” do takového velkého prostoru, kde bylystolečky, u nichž seděli lidé zastupující své katedry. Měli jsme si zajít za těmi učiteli, u kterých jsme chtěli kurzy (modules), aby zápis do systému byl už finální (ale může se měnit… je to trošku zvláštní, ale taky fajn na druhou stranu, když člověk mluví se všemi učiteli – občas jich bylo u stolečku víc nebo se střídali).

Potkala jsem tam… hádejte kohopak… no ano, profesorku Joan Beal!!!! Jáááááj. Ona si mě pamatovala z mailů – má sestřenku na Slovensku, pokud si to dobře pamatuji. Dovolila mi chodit také na dialekty dnešní angličtiny, které učí, tj. celkem na dva předměty. Značně jsem svou radost verbálně i nonverbálně dávala najevo – což jí očividně nevadilo =o) Ba dokonce! Ba dokonce!!! Mi řekla, že mi donese nějaké dialektologické knihy na přednášku, protože jich má moc a chce se nějakých zbavit. A to není vše! Kontaktuje jednu osobu z Finska, která dělá velšské angličtiny. Velké yum yum, přátelé! To je zatím ta nejlepší věc, co se mi tu stala.

Jenže jsem musela mít dvacet dalších kreditů ze tří kateder, které spadají pod smlouvu, kterou má FF UK s tím ústavem slovanských jazyků. Takhle mi ty anglistické věci dávaly 40 a víc jsem si jich vzít nemohla. Měla jsem v záloze asi pět předmětů z té jejich neanglistické nabídky, jenže ty paní nevěděly, jestli na to mohu chodit… na tandem za kredity? To si ale musíte dojít na ústav slovanských jazyků, jestli mají nějakého studenta, který by s vámi tandemoval… na francouzštinu? To ano… jenže já raději chtěla podporu k diplomce, takže jsem si to nenechala zapsat… podpora diplomky? No to je ale jenom pro MA studenty. Že jste MA? A co tu děláte, tady jsou jenom BA předměty v rámci tohoto ústavu… to si musíte dojít tamhle a zeptat se, nebo pošlete mail (jenže bez registrace jsem neměla kartu a bez karty jsem nemohla na počítač). Můžeme vám ale nabídnout překlad do angličtiny. Jo? Jo, ať nemusím všechny obíhat. A kdy to je? To nevím, ale počkejte tu do dvanácti a pak se mnou pojďte do jiné budovy, tam ten rozvrh mám.

Nuže, tak jsem tedy čekala do dvanácti a pak jsem ještě s dalšími třemi studenty vyrazila… byl tam jeden Američan z Washingtonu a myslel si, že jsem Irka (prý podle přízvuku). No to nevím, jak by se na to tvářil náš pan docent… který mi sám několikrát řekl, že mám britský (slightly posh) přízvuk. Pak tam byla ta francouzská studentka – vypadá jako Japonka, ale narodila se v Rusku a jako malá se přesunula do Francie, takže mluví báječně rusky a francouzsky. Mluvily jsme spolu pak už převážně jenom francouzsky, protože neměla úplně plynulou angličtinu – jenže moje francouzština, se kterou jsem poslední tři roky nic nedělala, to je hrůza… musím to přes víkend oprášit! A to taky udělám!

Tak, ta dvanáctihodinová paní byla Ruska a občas mé angličtině nerozuměla. Překladový seminář se mi kryl s těmi anglistickými dialektologickými a diachronními věcmi, kvůli kterým jsem vlastně přijela. Fajn… tak jsme řešili tandem. Dali mi maily na dvě studentky, které by do toho prý mohly jít, i kdyby to neměly za kredity. A když to nevyjde, budu si muset požádat o změnu předmětu. Tak, a kdo mi to má podepsat, ta paní z Ruska, nebo někdo z té katedry moderních jazyků, co mě poslali na ústav slovanských jazyků???? To je prý fuk, tak to podepsala ta Ruska. A nevadí, že mám pět kreditů nad šedesát? U Erasmů prý pět kreditů nevadí…

Fajn, jenže když jsme se vrátily do budovy, kde se registrovalo, už tam učitelé skrz francouzštinu nebyli a bez podpisu jsem si nemohla vyzvednout kartu. No, oni už ty karty ani nevydávali, ačkoli mi řekli, že je tam budou vydávat do dvou a bylo teprve tři čtvrtě na dvě.

Lítaly jsme tam po budově a hledaly to. Řekli nám, že to je v šestém poschodí, ale tam byla cedule “no entry” a “for staff only”. Šly jsme tedy na informace, kde nám řekli, že to nevadí, ať tam klidně jdeme. Jenže já stejně potřebovala ten francouzský podpis. Zeptala jsem se, co s tím. Byla jsem odkázána na budovu, ve které jsem řešila ten tandem. Francouzka to nakonec také neměla dořešené, takže jsme šly spolu.  Francouzka si tam vše dovyřídila, jenže mně řekli, že mi to tam nemohou podepsat, že musím do jiné budovy, kde jsou další francouzštináři, a ti mi to už podepsat mohou.

Tak jsme tedy šly… a našli tu správnou osobu… ta mi řekla, že B2 je moc málo, ať si dám B3 (jsem z toho trochu nervózní, ale mluvila na mě pak francouzsky a já jí odpovídala anglicky, tak to snad úplně ošklivý propadák nebude). Ta mi ovšem řekla, že mi to podepsat nemůže, že mám jít do jiné budovy (samozřejmě do té, kde jsem už několikrát byla předtím), že je tam ve čtvrtém patře paní, co mi to napíše. Také mi řekla, že mi ta Ruska nemohla podepsat tandem. No a tandem bych mohla mít jen v tom případě, že by si ti britští studenti přehodili nějaký předmět, aby za tandem mohli mít kredity – stejně jako já. No super…

Tak zase pěkně zpátky… Ano, paní mi podepsala francouzštinu a změnila kód. Tandem nakonec schválila s tím, že ho mít můžu, aniž by ti ostatní studenti za to měli kredity, tj. že je mohu zlanařit, aby na to chodili jen tak. A že mám pět kreditů nad šedesát, to by vadit nemělo.

Konečně jsme se řítily do jiné budovy do šestého patra, kde jsme to našly. A našly jsme tam i toho sympatického mixturovitého studenta z Ameriky (z New Yorku). Ten už si stihl zatím dojít na oběd, udělat si nákup a osprchovat se.

Lidem na registraci se ale nelíbilo, že nemám přesně šedesát kreditů. Jo jo, je to dost úchylný. Nesmím mít méně jak šedesát, ale ani více než šedesát, tj, přesně šedesát, z toho 40 z anglistiky a 20 z těch jiných, co jsem zkrátka musela, protože ta smlouva není přes anglistiku. Jenže to jde nakombinovat dost těžko, když nemají žádné dva předměty za 10 nebo nějaký za pět.

Nakonec mě nechali zaregistrovat a tu kartu mi vydali, jenže musím napsat na ústav anglistiky v ČR, aby mi poslali dopis, že jim nevadí, když budu mít v UK o pět kreditů víc… Bože, to je, co? Ještě úchylnější, než kohoutky u vany…

Knihovny / Libraries

Knihy ovšem půjčují na dva dny s tím, že si je pak člověk může potenciálně prodlužovat po týdnu. MA studenti si mohou půjčit 25 knih. BA studenti v prvních dvou ročnících 10. Učitelé 35.

V autobusech

Snažila jsem se pochopit místní autobusový systém, ale příliš se mi to nepodařilo. Budu se na to muset zeptat nějakého Sheffielďana.

Zkusila jsem dnes autobusy!!!! A vše šlo dobře. Vše jsem okoukala od ostatních. Jako student platím 50 pencí za jízdu kamkoli. Ale jen s vybranými linkami. Když autobus přijíždí, musí se na něj mávnout rukou, aby zastavil. Řidiči mi tu přijdou trošičku zběsilí. Hlavně když jedou z toho našeho kopce. Při výstupu z busu se jim říká “thank you”, žádné “bye” či “bye bye”.

Jak se studuje

Ti Britové snad vůbec nestudují, pokud nemusí. Začalo se tam kupit hrozně lidí a byli hluční jak nějací paviáni. U jejího kabinetu bylo takové oddělení – quiet zone for MA students only. Jenže po mně počítače chtěly nějaké speciální heslo. Na recepci mi paní řekla, že by mělo stačit moje univerzitní, ovšem to nestačilo. Byli tam dva studenti (docela se tam nahlas bavili), kteří mi poradili, že MA studenti mají speciální heslo… o čemž se mi samozřejmě nikdo nenamáhal říct, protože mě zdejší systém bere jako bakalářského studenta. Fajn, dali mi heslo a konečně jsem se dostala do MOLEu, což je zdejší obdoba Moodlu (systému, kde se stahují materiály k předmětům). Postahovala jsem si vše na flashku ke všem předmětům. Včetně sylabů – ty jsme totiž na přednášce nedostali. Všichni ostatní studenti už to očividně měli stažené, protože pro neerasmáky registrace probíhala asi o týden dříve. Chtěla jsem se řádně nachystat na seminář paní Bealové. Ovšem když jsem dorazila, místnost byla prázdná. Po chvilce dorazil nějaký student s tím, že jde také na Later Modern English. No ale proč by měl být seminář už první týden? Řekl. A šel si koupit snídani. Přišlo mi to trochu divné. Čekala jsem pět minut, deset minut. Nikde nikdo. Šla jsem se tedy zeptat do jiné budovy, kde mi řekli, že se první týden seminář nekoná. Hmmm… jenže na jednom handoutu bylo napsáno, že se workshop nekoná, a celý předmět je rozdělen na semináře a workshopy. Nu, očividně je tu seminář totéž co workshop.

V úterý jsem zase byla v MA koutku, ale tam se tedy skutečně nedá nic udělat, jakkoli je tam cedulí s nápisem “quiet zone”. Ti dva MA studenti tam neustále žvaní. V knihovnách lidé taky furt jenom žvaní.

Na dveřích je “door’s”. Vůbec se mi zdá, že v tomhle městě neužívají “door” ale čistě jenom “doors”. 

Ve svém dialektu si Charlotte často přidává (jak říkala) ke slovům -s, tedy říká “awesomes”. Nebo si tu lidé jen tak pro srandu přidávají -ie/-y (“indeedie, indeedy; vždy se prý čte s /i/, ne s nižší kvalitou vokálu). Už od několika lidí jsem tu ve slovech “lovely, sometimes, discussion, much, loved, funny” slyšela cosi mezi tím stříškovým áčkem a schwa, skoro se to občas zdá jako účko, takové to kulaté. Ještě jsem ale nezmapovala, jestli to Charlotte dělá konzistentně. Samozřejmě se jedná o split /u/ na /u/ a /a/ (v IPĚ jiné symboly, nemohu je tu psát), který se v jistých nářečích nerealizoval, nebo se realizoval jen z části. Nevím, zda je Sheffield místo jednoho takového nářečí, nebo jestli je to nějaká transitory area.

Další lingvistickou yumkou od Charlotte je užívání přípony -ified (tedy vlastně dvou přípon). Že prý tu lidé jen tak říkají, aby si zkrátili v řeči chvíli a měli to zajímavější, “this box is greenified” (ukázala na plastovou krabičku na jídlo se zeleným víkem).

Yumky – v idiolektu Matthewa se sloveso “fetch” užívá pouze pro psy. Zdálo se mi to divné, tak jsme se podívali do OED, které hlásalo, že většinou pro psy. Pořád jsem tomu nechtěla věřit – koukla jsem se do Britského národního korpusu na prvních pár vět a ani jedna nebyla se psem jako s agentem toho slovesa.

Pozor na kmín! =o) “Caraway” prý není totéž jako “cumin”, ačkoli slovníky je mohou udávat jako synonyma.

 

Byla jsem na přednášce Varieties of English. Pěkný vopruz, kamarádi. Vysvětlovali jsme si, co to je foném (a to se jedná o studenty, co za sebou mají kurs s názvem Sounds of English, to by mě zajímalo, co tam celou tu dobu dělali). Učitel se téměř omlouval, že po nich chce něco tak náročného, jako jsou distinctive features. A jestli nestíhají, ať se opravdu ozvou a on to dovysvětlí.

 

Ty seš Irka / You are Irish

řekla “But you actually do sound a bit Irish.” A Matthew mi řekl, že dokonce vypadám trochu irsky. 

 

Lingvistické yumky: na semináři ti mluvčí dělali maximálně multiple negation nebo negovali tak, jak se ve spisovné angličtině neguje. Ovšem ono je více možností. Ta učitelka na varieties se ptala, jestli někdo dělá ještě jinou. Tak povídám, že kamarád z USA má jednu jinou s “never”, že mi zrovna nedávno psal “You never did read my poetry, did you?” ve významu jednorázové akce, tj. “You did not read my poetry, did you?” Tak jsem čekala, že z toho bude mít alespoň trochu radost, ale ona na mě chvíli nechápavě koukala, a pak tedy dodala nějaký rádoby nadšený komentář.

Matthew rozlišuje “anyway” vs. “anyways”. S -s to používá, když to řekne z čista jasna. But anyway… a změna tématu, nebo nějaká ta sumarizace… však víte. Ale bez -s se to užije ve větě jako “But you would analyse me anyway.”, kde to má význam “in spite of X” (zde proměnná X = že by mu snad vadilo, že si ho analyzuju). Ale napsal to původně také s -s a pak se opravil, že v takové větě by to -s být nemělo, protože to je jiný význam.

Před analogiemi není úniku!

A v autobusech mají košíčky na použité jízdenky! Také jsem během týdne ježdění zaslechla dva lidi říkat při výstupu “bye”.

A yuuuumky =o) Na ulici jsem v sobotu ráno potkala stařenku, která se na mě usmívala. Řekla jsem jí tedy “hello”, načež se zatvářila naprosto udiveně. Ptala jsem se Charlotte, jestli se tu snad staří lidé na ulicích nezdraví. Prý zdraví, ale skoro nikdo s nimi nemluví, tak jsou z toho chudáci tak šťastní, že pak takhle prapodivně koukají.

Charlotte dělá docela pravidelně intrusive /r/ (I saw him). Má také dost pravidelné /h/-dropping. Vyslovuje /g/ v <ng> jako spousta Sheffielďanů a dalších. Intrusive /r/ ale udělala i uvnitř slova mezi kořenem a -ing. Bohužel si to slovo už nepamatuji a vězte, že mě to štve mnohem víc než vás!

Charlotte byla také mým prvním rodilcem, u kterého jsem slyšela “them dogs” namísto “those dogs”. Jeden pán ze sobotního čtení řekl sloveso “entranced” s přízvukem na první slabice a s redukovanou samohláskou ve druhé slabice. Matthew si občas /s/ vyslovuje jako /š/, a to hlavně ve slově “structure” a “Spain”.

V pátek u univerzity nabízeli nějaké letáky – prý abych šla na párty. To uhodli. Tak říkám, “you know, I don’t really go to parties.” “Ohhhh, really???!!!” Tak mně to nedalo, abych jeho šok trošku nezesílila: “I prefer going to the library.” Načež jen uděšeně pronesl “cool!”.

A poslední zpráva z prvního výukového týdne – mají tu na všechno návody. Na záchodcích máme cedule “have you washed away all your germs?” a v kavárně jsem viděla kartičku, která radila lidem, jak poznat, zda jsou opilí. Ovšem, pakliže je někdo opilý, pochybuju, že je schopen tu kartičku číst, natož si ji nějakým byť primitivním způsobem interpretovat. Hodno úsměvu, že?

 

“Doors” se prý užívá o dvěřích ve výtahu, v autobusech, v tramvaji a pak o takových těch dvojakých, co se dají rozrazit.

“I went mushrooming” zní prý dost divně, ačkoli to má pan Peprník ve své Angličtina pro pokročilé 1″.

Se dvěma rodilci už jsem se shodla na tom, že můj pseudo-irský přízvuk se zakládá na tom, že zkrátka silně aspiruji /t/ ve finální pozici. Nu, když mě se to líbí… A prostě si to aspirovat budu.

Blanka Synková mi napsala stran kmínu, kmínů a “kmínu”:

“zdravím Tě z Prahy zahalené smogem. Ve svém deníčku ses zmínila, že je rozdíl mezi výrazy cumin a carraway seed. Ten rozdíl je i v češtině, akorát spousta lidí si to plete: jsou to dva druhy koření – kmín a cumin neboli též římský kmín. Obě rostliny patří do čeledi miříkovitých, ale jedná se o jiný rod (v rámci rodu kmínu ještě existuje několik druhů). Římský kmín tedy vlastně není vůbec kmín, správně se ta rostlina nazývá šabrej kmínovitý :-). Plody obou rostlin vypadají podobně, proto si je lidé asi pletou, ale chutnají výrazně odlišně. Římský kmín se často používá v balkánské kuchyni (hummus, falafel…).”

 

Snad by vás zajímalo, jak to dopadlo s tou debilní kartou od komerčky. Tak… nakonec jsem kontaktovala pána, co mě má na starosti, a ten mi odpověděl, že tou kartou nejde platit (ta karta patří k eurovému účtu), ale jenom vybírat, a to za poplatek 100 korun. Mám si tedy peníze převést na český účet korunový (to by mělo být zadarmo) a používat druhou kartičku, s níž budu mít jeden výběr měsíčně navíc zdarma. Přiznám se, že mi z těch jejich kartiček (mám tři) a převodů už přetékají mírně nervy. Např. před odjezdem nám bylo řečeno, ať si změníme pin u všech tří karet. Ale že to bude celkem stát 300 korun, to už nám samozřejmě nikdo neřekl. Kamarádka Lucka v Sheffieldu také měla problémy s kartou. Omylem naťukala dvakrát pin k jiné kartě. Pak naťukala správný, stoprocentně, ale kartu jí to i tak zablokovalo. Nuže jsem se rozhodla, že si jednou měsíčně až za dva měsíce vyberu hotovost za poplatek, ve větší dávce, samozřejmě, a v obchodem budu platit ze svých úspor s mbankou. Prostě nás ta komerčka nebaví. Navíc převod z jednoho účtu na druhý Lucce trval místo 24 hodin devět dní.

__________

Pondělí 21. 2. – dopila jsem kozí mléko, které jsem pořídila ve slevách.

Také jsem odpověděla na inzerát ohledně ubytování… jenže, ta slečna potřebovala ještě téhož dne vědět, komu to dá. Tak jsem jí zavolala z Lucčiného mobilu, našla jsem to na mapě a vyrazila. Místo jsem kupodivu našla, i když trochu omylem. Už se stmívalo, vůbec jsem to tam neznala, odbočila jsem do jakýchsi opuštěných zahrad, nicméně jsem zdárně dorazila do Broomgrove Lane. Vidím číslo 2, vidím 4, vidím 6. Ale trojku tedy nikde nevidím. Tak lezu po půlce té ulice a motám se tam mezi těmi čísly. Tam, kde by měla být trojka, je mateřská školka. Ptám se čtyř lidí, kde je v té ulici číslo tři. Nevědí. Jedna paní mi řekla, ať zazvoním na čtyřce a zeptám se. Přišlo mi to trochu embarrassing, nicméně jsem se odhodlala a zazvonila u takové celkem okázalé vilky. Vynořila se taková stařičká paní, s bílými krátkými vlasy a perličkami v uších. Trojka? Ta v této ulici není.

Fajn. Mobil jsem u sebe neměla, takže jsem šla na univerzitu, odkud jsem napsala, že počkám 45 minut. Nic nepřišlo a už bylo skoro sedm večer, měla jsem práci k dělání, takže jsem jela domů, kde jsem našla podrobnější popis čísla tři (je to číslo bytu, ne domu, prý si to pletou všichni – no, to mi to taky mohla napsat). Tudíž jsem odepsala, že bych měla zájem, i když jsem to neviděla. Je to 10 minut chůze od univerzity, v té ulici jsou krásné domy a zeleň, ptáci…

Dostala jsem se domů značně vyčerpaná, šoupla jsem Cornish pasty do trouby, abych o chvíli později zjistila, že ten plast, na který jsem to šoupla, není ten typ, který se může dávat do trouby… Fakt super…

Den, jak má být…

_________

Následující den mě odchytla profesorka Bealová, že jejich ústav ty dialektologické knihy pro náš ústav pošle, že si s poštovným nemám dělat starosti… (psala jsem k nám na ústav, jestli by mi proplatili poštovné, kdybych ty knihy poslala z Británie). Přišla jsem si trochu trapně, upřímně řečeno.

Během dne se mi ozval jeden Brit, že má pokoj na březen kousek od univerzity. Šla jsem se tam podívat. Hrozně milý člověk, naprosto luxusní dům. Normálně je nájem 300 liber měsíčně a výš, ale protože jsou rádi, že jim tam někdo půjde na měsíc, dali mi to mnohem levněji. Dokonce se nabídli, že mě prvního března přestěhují autem a že mi pomohou v klidu najít ubytování od dubna dál.

Po tomto báječném setkání jsem šla k Matthewovi, kde jsme vařili. Spolu s jeho kamarády z Nizozemska. Porovnávala jsem si jejich nizozemštinu se starou angličtinou – moc zábavné!

Doma jsem pak napsala milému panu Simonovi, aby mi do konce týdne vrátil zálohu, že se v pondělí prvního března stěhuju. Smlouvu s tím člověkem nemám, tak ať se jde třeba bodnout…

Ten člověk mi ovšem napsal, že mi zálohu nevrátí, protože jsem si místo zamluvila na 4,5 měsíce. Tak najednou je to 4,5? Když mi psal, že si to mohu zamluvit jen na 4 nebo na šest? Fakt, kretén. Tak jsem mu napsala, ať mi laskavě pošle něco, kde je napsáno, že ztratím zálohu (240 liber) za pokoj, který mi vlastně vůbec nedali, když se vystěhuju dřív – když jsem nepodepisovala žádnou smlouvu whatsoever… Parchant jeden.

Vyrukoval na mě s tím, že má schované všechny naše maily a že jsem chtěla single room a ta mi byla dána, že jsem si v den příjezdu na nic nestěžovala. Jenže to bobánek asi nevěděl, že já mám také všechny maily schované. Poradila jsem se se svým novým landlordem, zítra mám v plánu zajít na advice centre na univerzitě. Zatím se to má tak, že jsem poslala toto:

It is indeed a single room, but the photograph at the ad misinformed me. Moreover, it is not a 15 minute walk even to Hallam University, which is also misinformation.

Furthermore, it is neither 4.5 months or 5 months, as you said in the last two e-mails, we had agreed earlier on 4 months. I have saved all the e-mails, too.

Next, there is no table (and I had informed you I am a student), the wardrobe is broken. Moreover, when I arrived, the lights in the room apparently did not work and the person hanging the keys over to me knew about that (as the person tried to switch those lights on and said they would have to be repaired – no one has been here to do so). Next, when I arrived, there was dust everywhere and the room was not even properly tidied. I had to wash lots of things here. I have pictures of the room that I took when I arrived.

So, since there is no formal contract, as I have been told, you do not have the right to withhold the deposit from me. We had agreed on the tenancy verbally (e-mails belonging to this category), and you apparently broke parts of this verbal agreement.

Sorry to deal with the whole issue in this way, I did not want to do so.

 

Poslední týden v únoru se točil kolem mého “prudce inteligentního” landlorda. Nejen, že mi to žralo čas, ale také náladu. Ba dokonce to na mě jeden den mělo projímavé účinky. Samozřejmě jsem nebyla schopná soustředit se na studium… takže na konci února jsem cítila, že potřebuji dohnat čtecí a obdobné resty, oficiální i osobní.

Stupidní landlord odpověděl mailem, ano, na ten dlouhý mail, že mi prostě žádnou zálohu vracet nebude. Tak jsem tedy zašla do Students Advice Centre, kde jsou právníci, kteří studentům zdarma radí. Můj nový landlord, Jeremy, mi také pomáhal tím, že mě všelimožně chlácholil a povzbuzoval. První rada od právničky byla taková, že z prvního nákuku do vytištěných mailů, co jsem jí přinesla, není jasné, jestli se jedná o fixed nebo flexible agreement. Pokud by se jednalo o to prvé, tak mě můj bývalý landlord teoreticky mohl žalovat, kdybych mu nedala rentu za další tři měsíce, na které jsem si to domluvila. Na druhou stranu, já bych ho mohla žalovat za to, jaký mi dal pokoj, za to, že mi nechce vrátit zálohu. A jak jsem se dozvěděla ve čtvrtek, kdy jsem šla za paní právničkou znovu, protože mi nevydal žádný securing dokument poté, co jsem zaplatila zálohu, mohla bych ho žalovat o trojnásobek, neb tímto porušil to, co mu zákon přikazuje.

Před vystěhováním jsem si chtěla vyprat prádlo. Nacpala jsem ho do pračky a zjistila jsem, že vlastně nemám prášek. Naštěstí byla doma Wen, ta čínská spolubydlící. Zaťukala jsem u ní na dveře a optala se, jestli by neměla náhodou trošku prášku… “You did not bought any?” No to je otázka – to bych se přece neptala. Nabídla jsem jí za to pomeranče, které odmítla. I tak mi trochu prášku dala. Tak, hotovo, jenže nefungoval čudlík. Mačkám ho jak ďas, ale pračka zkrátka nepere. Tak jsem jí šla vrátit nádobu s práškem, což jsem využila jako záminku pro to, abych se jí na to zeptala. Tak se ptám, co mám zmáčknout, že to mačkám a nic. “There is a white button.” Myslíš ten bílej čudlík, co vypadá jak proškrtlé kolečko? “There is a white button.” Aha, tak to mi příliš nepomohlo. Zalezla jsem si do své nory a čekala, až uslyším kroky v kuchyni. Po hodině jsem opravdu někoho zaslechla – vyběhla jsem nahoru a – Číňanka. Zkoušela jsem to mačkat před ní. “Normally it works”, povídá. “Maybe you did not close it well enough.” Tak to před ní několikrát zavřu a otevřu. Čekala jsem, že mi třeba pomůže. No absolutně nic. Jen na mě koukala a pak si šla po svém. Ale dopadlo to dobře – další den večer jsem odchytla v kuchyni jednoho spolubydlícího, který se mnou objevil magický knoflík, co spouštěl zásuvku (byl na jiném konci kuchyně).

Nic a další rodilci mi pověděli, že přezouvání v domě (tj. nošení bačkor pro jiné účely než zahřátí) je typicky česká vlastnost, stejně jako sbírání hub a borůvek. No nevím, podle mě na to spíš asi jen nejsou zvyklé jisté části západních zemí.

Během tandemu jsem řekla, že v communal room mého únorového ubytování je roh, kde jsou okurky. Užila jsem “pickles”. Což je americké, ne britské, byla jsem tedy opravena na “pickled gherkins” či “gherkins” (Matthew užívá “pickles”). Nicméně co mi přišlo zajímavé – “there are pickles / gherkins in the corner of the room” působilo na Nic i Matta hrozně legračně, protože si představili jednotlivé okurčičky, napíchané v koberci a přicucnuté na stěnách v koutku místnosti. Musí se užít “jars of pickles / gherkins”). Pokud mě paměť nešálí, Simon (kamarád žijící ve Walesu) mi o tomto řekl totéž.

Tupý bývalý landlord mi zkrátka odmítal vrátit zálohu 240 liber. Existovalo několik scénářů 1) nechat to být 2) obvinit ho z toho, že mi nedal žádný securing dokument do 2 týdnů po zaplacení zálohy; to musí dle místního práva udělat, jinak ho mohu žalovat o trojnásobek 3) pokud má dohoda s ním byla fixed, mohl po mně chtít zaplatit rentu za celý pobyt; tj. nechal by si zálohu a k tomu bych mu musela dát 360 liber 4) pokud by to byla flexible dohoda, mohl by po mně chtít leda nájem za březen, protože jsem povinována mu dát one month’s notice o tom, že se chci vystěhovat 5) mohla bych ho ale žalovat za false advertising a hrozný stav pokoje.

Nuže, nejjednodušší a psychicky nejstravitelnější řešení bylo takové, že jsem mu nabídla, ať si nechá 200 liber za březen s tím, že mi ale vrátí alespoň 40 liber z té zálohy (nájem na měsíc byl 200 liber). Na to bobánek napsal “agent will be with you at 2pm tomorrow”. Já mu ale psala, že mám v úmyslu se vystěhovat večer, rozhodně ne ve dvě. Pěkně mě naprdnul. Navíc mi z té odpovědi nebylo jasné, jestli tedy můj návrh přijal (a to že to pro něj bylo dost výhodné). Nasupeně jsem odpověděla “I doubt that; that’s when my classes finish. I am able to get to City Road at 3pm.” Načež tedy napsal, že mi pošle 40 liber na novou adresu (uplynul týden a ještě jsem nic nedostala) a že mám nechat klíče na posteli – a pozor – zamknout zámek na dveřích. To tedy nevím, jak si představoval. To jsem se jako měla proměnit v ducha a těmi dveřmi projít, nebo co? Tak jsem napsala “I am afraid I cannot do both” a zkrátka jsem nechala klíče jednomu housematovi.

A obdržela jsem mail od paní právničky s radou – ano, já bych ho mohla žalovat pro všechny tyto věci, ale on by reagoval tak, že by chtěl potenciálně rentu na zbytek pobytu (ten v– si ani nepamatoval, na jak dlouho jsem měla zůstat) a/nebo by výzvy mohl ignorovat, v kterémžto případě bych sice automaticky spor vyhrála, ale nikdo by mi nezaručil, že dostanu vůbec nějaký ten peníz. Soud by samozřejmě něco stál, a to nejen finančně, ale i časově a nervově. Takže přátelé – zdá se, že jsem přišla o 240 liber. Jak mi ale řekl Ondra Tichý, 240 liber je sice dost, ale za zkaženého Erasma to nestojí. A myslím, že má pravdu.

 

Toť ona zmiňovaná skříňka s plynovým potrubím…

Tohle je můj úchvatný zámek. Byl. Do těch dveří člověk musela bouchnout celým svým tělem, aby se zavřely.

A tady máte úchvatně bělostnou sedačku ve společné místnosti.

 

V pondělí pro mě do City Road přijel nový landlord – Jeremy – se svým kamarádem. Ano, to bylo 28/2, tedy ještě ne březen, ale stejně vám o tom povím. To je úplně jiný typ landlorda. Pořád se ptal, jestli nechci čaj, jestli je vše v pořádku, jestli mi vadí tuhleto a tamhleto. V pokoji je magická postel (v tak velké posteli jsem v životě nespala) – hupsla jsem do ní a hned jsem zatuhla. Světe div se, mám už konečně stůl, na kterém mohu pracovat (i když většinou pracuju na zemi). Z velikého okna je báječný výhled na domečky, Sheffield a stromy – slyším tu i ptáky. Skvělé… Pokoj vám někdy ukážu, nebojte. Je tu i elektrické piano.

Během prvního týdne jsem také narazila na inzerát – někdo chtěl pronajmout pokoj na 4 měsíce v ulici, ve které bydlím. Tak jsem jim do kaslíku hodila cedulku a pak jsem se u nich zastavila. Bydlí tři domy ode mě.

Narazila jsem na antikvariát Oxfam – spousty a spousty levných knih, především anglofonních klasiků.

Jeremy doma chová ježka. Má ho ve velké kleci, v noci běhá na obřím kolečku pro křečky a vypadá opravdu mňamózně.

První den mého pobytu v oblasti Crookes byl báječný. Do školy je to deset minut chůze, člověk míjí dva parky. Není tedy problém, aby si člověk v pauze skočil domů (a třeba udělal poslechové cvičení o přistěhovalcích ve Francii). Nevídáno, neslýcháno. To je poprvé v mém životě, co to mám do školy a do knihoven tak blízko. Představte si, že jsem se v sedm večer vydala do knihovny, abych si nerušeně studovala. Tato oblast je bezpečná, takže se tu nebojím. O City Road mi bylo řečeno, že to je jedna z nejhorších a nejméně bezpečných oblastí ve městě.

 

Na záchodech prodávají vložky a tampony a kondomy. S tím jsem se na FF UK nesetkala, ačkoli mi včera bylo řečeno, že i u nás se tohle dělá. Jsem očividně naprostý vidlák.

Ve Students Advice Centru, kde jsem se byla radit stran práv, nabízí dokonce kondomy zdarma. Prostě je tam mají v misce. Místo bonbonů kondomy.

 

Odchytil mě jakýsi Brit, aby mě nalákal na volby. Kupodivu se mi nějak podařilo neudělat jakoukoli chybu v angličtině (You sound more British than me.). No, nevím… ale každopádně s pomocí Nic a Matthewa začínám, myslím, přicházet na tajemství irského přízvuku. Je nutno podotknout, že první týden v březnu mě na ulici odchytla skupina mužíků, v dobré náladě, a chtěli vědět, jak se dostat do centra. Po třech větách, které jsem utrousila, na mě jeden vykřikl: “You are Irish!!!” Tak se bráním, “No, I am not!” “Oh, you are, you are Irish!” Kamarádi se mu pěkně vysmáli, když jsem jim řekla, že jsem Češka. Nicméně, čím to tedy je…

1) aspiruju /t/ (a občas i /d/) v jakékoli pozici, vyjma po /s/

2) mou angličtinu mi ovlivňuje české devoicing of the final consonants, což je, co já vím, běžné ve velšských angličtinách, tedy by mě nepřekvapilo, kdyby se to vyskytovalo i v irských (dohledám to v knihovně)

3) no a Nic mě upozornila na to, že “law” a “war” mají samohlásky jiné kvality. “Law” by mělo mít mnohem zavřenější /o:/. Prý to dělám přesně jako Irové. Tak já nevím… musím se v tom trochu pošťourat. Musím si nastudovat irské přízvuky, ať to konečně už vyřeším.

“To show off” nemusí být negativní. Cvičila jsem s Jeremym jógu, a když jsem dělala strom a jeho variace, řekl “Now you are just showing off.” Tak jsem toho nechala… no a ono to vůbec nemělo být negativní, ale naopak pozitivní. Matthew mi to posléze vysvětlil, že prý to znamená, že to ve skutečnosti bylo docela “impressive”.

 

Vyzkoušela jsem fish and chips v Hickmott Street. Bylo to dobré – prý nej nej fish and chips ve městě.

 

Slíbila jsem fota nového příbytku. Tedy toto je nyní má pelešárna:

V článku od Hogga jsem četla, že v americké angličtině se “you guys” užívá jako plurálová forma od “you”. V britských dialektech jsem se setkala s jinými věcmi, tak jsem se Matthewa optala, jestli to skutečně užívá. A prý ano, hovorově o mužích, ženách, smíšených skupinách… K tomu mi dodal další yumky. Na bázi jeho dojmů – “you all” je stigmatised.

Další yumka – “I have so little minutes on my phone” je prý stejně v pořádku jako “I have so little clean socks left”. “I have so few minutes” je prý v pořádku také, ale zní to divně, pokud to má mít negativní ráz – příliš málo. Pokud to má být pozitivní, tak to je v idiolektu Matta ok. Pokud s tím “few” člověk neřekne “left”, zní to divně, jak mi bylo řečeno. Intonace se prý liší. Rozhodně se na tohle zeptám alespoň tří nebo čtyř Britů.

Další yumka – slibovala jsem vám lexikální variabilitu od Ericy. Tak tedy…

1) cold = it is brass monkeys, it is a bit nippy

2) insane = he is away with the fairies (mé oblíbené), he has lost his marbles, he is a few sandwiches short of picnic (zde se za sandwiche a picnic dá nacpat spousta obměn), mental, crazy, he has got a screw loose, he is out of his tree (další oblíbené – mé), he is on another planet

Mám toho víc, ale tyhle se mi líbily. S tím “mental” ještě něco: můj landlord jednou přišel ke mně do pokoje celý udivený, že si každý den skládám peřinu – do čtverečku. “That is so mental.” Ano, už jsem tu slyšela pár lidí tohle slovo užívat v kontextech, kde bych osobně užila spíše “crazy”. Mé spolubydlící to také přišlo divné (tedy způsob stlaní).

Vlastně mám ještě jednu yumku – “cupcake”, “muffin”, “cheesecake” – dle jedné lingvistky, kterou jsme zmínili na jednom semináři, se jedná o terms of endearment. “Cheesecake” přišlo všem legrační. Učitelka řekla, “Well, maybe Americans use that.” Zeptala jsem se samozřejmě Matthewa, a tomu to přišlo stejně srandovní jako mně. Ta reakce té britské učitelky snad byla ještě lepší.

V pondělí jsem se ptala Nic (té tandemové partnerky z Londýna, která se učí češtinu), jestli by užila “I have little minutes left”. Prý by to vůbec nepoužila, prý to zní divně. 

V pondělí jsem si volala s budoucím potenciálním landlordem a dozvěděla jsem se, že mi dají ten pokoj, o který jsem měla zájem, protože ta jakási osoba to odmítla. Skvělé. Domluvili jsme se na pátek, že podepíšeme smlouvu a že přinesu peníze za první týden. Vybrala jsem pronájem na měsíc, aby to bylo jednodušší. To bylo v pondělí a karta od komerčky ještě nefungovala.

Slovo “overeaten” se prý ani v britské angličtině neužívá, když je někdo přejedený v tom klasickém smyslu. Prý je člověku s tímto slovem většinou až na zvracení a normálně se užívá prostě “full”. Nicméně jsem neudělala žádné další analýzy. Tohle je založeno čistě na dvou rodilých mluvčích (Matthew a Alison).

 

No a novinka – v pondělí jsem napsala bývalému landlordovi, že jsem se zachovala docela fér, že mi ovšem stále neposlal slíbených 40 liber. So I am afraid I will have to take legal action. Na tohle bobánek reagoval okamžitě. Že mi to do týdne pošle. A taky poslal =o)

Podepisování smlouvy s novým landlordem mi zapláclo půlku večera, protože se jedná o strašně užvaněného člověka a protože se mnou chtěl projít veškeré detaily.

ého.

Alison a Matthew mi za poslední týden řekli, že je má angličtina docela posh… no, tak co nadělat. Občas je too Irish, občas too posh… občas je to Czenglish… lepší Irish a posh než Czenglish.

Je čas zmínit ceny za dopravu. Studenta autobus kudykoli po Sheffieldu vyjde na 50 centů, ale jen s vybranými busy. Tramvaj na středně dlouhé vzdálenosti vyjde (aniž byste si koupili tramvajenku) na 1.40 a v té vzdálenosti, na kterou si to pořídíte, platí hodinu. Dají se koupit i day riders, nebo na celý týden. Do Edale jsme jely vlakem – zpáteční jízdenka vyšla na sedm liber. Výlet do Manchesteru se školou stál 11 liber (dá se to sice pořídit za 10 s megabusem, ale se školním busem ušetříte čas a stejně byste si museli koupit dvakrát tramvajový lístek za 1.40 až 2.40; takže to vyjde i levněji). Výlet do Newcastlu stál 14 liber. K Hadrianovu valu to bylo za 20 (tam teprve pojedu) a do Whitby a Scarborough za 18 (tam také teprve pojedu). Když jsme jeli se Simonem do Bakewellu, koupili jsme si zpáteční lístek na autobus za cca 5 liber (ale do Buxtonu jsme se bohužel nedostali).

 

Tomuhle skvostu Matthew říká opilá chobotnice. Mám ji na dveřích v pokoji.

Tohle jsou schody do mého pokoje – typické britské.

Když vejdete dovnitř, jste hnedka v obýváku… pošta padá dírou ve dveřích na zem.


Tohle je zmíněná sprcha.

Tady máte ten mechanismus zblízka.

V téhle skříňce je magická sbírka hrnečků.

Tohle mi neustále přijde děsně roztomilé – jedno na čaj, další na čaj, další je mlýnek na kávu.

Matthew si divil nad mými náušnicemi, hlavně, když jsem mu řekla, že jsem si ušní dírky nevybrala. Jak nevybrala? No, od té doby, co si pamatuji, že jsem na světě, mám ušní dírky. Máma mi kdysi dávno povídala, jak babička koupila náušnice a přinesla je mámě do porodnice a mámě se vůbec nelíbily a babičky se to dotklo… nakonec mi vybrala jiné a zkrátka jsem si vždy myslela, že všude v Evropě se dětem (ženského pohlaví) propichují ouška a dávají zlaté náušnice. Nevím, pakliže máte jinou zkušenost, prosím, napište mi o tom do komentářů.

Nu, aby toho nebylo málo… jedna z naší skupinky řekla sloveso “assume” se /š/, však víte, nemohu psát v IPĚ, což mě velice povzbudilo a samozřejmě jsem vydala jakýsi bujarý komentář, kterým jsem projevila své nadšení z toho, že jsem slyšela někoho, kdo to nevyslovil se /sj/. No a tenhle pijavičák mi začal vysvětlovat, pardon, “vysvětlovat”, že tohle je v angličtině normální, že se to děje proto, že jsou líní. No, tomu tedy říkám vysvětlení asibilace, jak má být.

Matthew se se mnou bavil o slovech “kids” a “children”. Dostali jsme se k tomu z konverzace o helouvínu – abych taky občas něco napsala počeštěně. Kids by se mělo užít jen o svých vlastních dětech, nebo zkrátka familiérně – zdá se mi, že to je univerzální a že se to takhle užívá i v Anglii. Pamatuji se, že na střední nám vtloukali do hlavy, že “kid” je amerikanismus.

 


 

Matthew mi vysvětlil, že šek mi v bance neproplatí. Tedy nefunguje to tak, že bych jim dala šek a oni mně peníze. Mám totiž šek na těch 40 liber od prvního landlorda. No. Prý se to dá vybrat z bankomatu, tj. nějak tam naťukám číslo šeku, banka to ověří a pak mi ty peníze vykouknou na účtě. Jenže ne každý bankomat to nabízí a ne u každé karty. Samozřejmě ne u českých karet. Tedy ne u mých. Takže musím do banky (ty byly ale o víkendu zavřené).

Matthew užil moc hezkou větu: “Now you are being deontic.” Ovšem zašla jsem také do jedné banky kvůli tomu šeku. První pohled mě dost odradil a poděsil a rozhodla jsem se, že zneužiji Matthewa, aby mi s tím pomohl.

 

V úterý jsem také měli prezentace našich plakátů na gramatiky osmnáctého století. Naleznete fota v England II albu. Přijela se na nás podívat paní Nuria, která učí v Manchesteru. Domluvila jsem se s ní, že o velikonocích přijedu, abych si nasbírala data na jeden výzkum. Paní Bealová byla z našeho plakátu nadšená, protože jsme byli jediní, kdo si vybral gramatika, o kterém vůbec nikdy nikdo nic pomalu nenapsal. Moc nám to chválila. Harry pijavičák (kupodivu) nikdy na žádnou otázku, kterou lidé kladli, neodpověděl. Stál tam jak trubka a mlčel. Byla jsem ráno toho dne za paní Bealovou a zkrátka jsem ji poprosila o to, aby po nás zase chtěla papír s tím, kdo udělal co. Katie s tímto souhlasila.

Komerčka mě zase vytočila. Java se totiž updatovala, a to by nebylo, aby mi ta internetová aplikace na jejich stránkách neblbla. Nějakou chvíli to trvalo, než se mi podařilo dostat se do vlastních účtů.

Aby té byrokracie nebylo málo, zašla jsem v úterý do jedné banky se svým šekem. Tak, že nemám účet založený v Británii? No, ale jinak si těch 40 liber vybrat nemůžu… Co s tím? No to já nevím… Chápete? Člověk jde do banky, aby se zeptal, co má dělat, a jakási paní v úhledném sáčku na vás kouká, jako byste spadli z maliny, a řekne vám jen to, že neví, že to v životě nemusela řešit.

Cestou domů do Commonside jsem v úterý zašla do obchůdku naproti malému co-opu. Mají tam dva litry mléka za libru! Jinde stojí libru 65. A dále sýr v tubě primula za libru! Jinde za to chtějí libru 35 a více. A nejlevnější vložky jsem našla 12 a 14 kusů oba balíčky za 1.09.

Ve středu jsem si vyzvedla klíče od nového bydliště a během dvou hodin jsem se celkem líným tempem přestěhovala. Nový landlord mi dokázal pomoci ohledně toho zpropadeného šeku – mám zavolat tomu Simonovi, jestli bychom nemohli ještě téhož dne přijet, aby mi vypsal nový šek na jméno nového landlorda, který má na rozdíl ode mě britský účet, a já mu vrátím ten starý šek. Jenže Simonovi ne a ne se dovolat. Zkoušela jsem to 15-20x, můj nový landlord 2x. Nic. Takže jsem napsala Charlotte, jestli na něj nemá mobil a čekala jsem…

Poslední zajímavostí středy je rozhovor s Jeremym. Zeptala jsem se ho, co si myslí o velšských angličtinách. Víte, Jeremy není špatný, ale mám pocit, že si o mně zkrátka myslí, že jsem nerodilá mluvčí, tudíž o angličtině moc nic nevím, natož o velšské nebo skotské. Tak do mě hustil (rádo by erudovaným způsobem), že přízvuk Velšanů zní, jako by byli hloupí, že lidé z Cardiffu a Swansea vždycky chtěli být jako “my Angličané”, že ve Walesu nic není, jen ovce a hory a Velšané na severu jsou opravdu “backward” a prostě divný. Ba dokonce někteří z nich vůbec nemluví anglicky. No to je přece divný, ne? A Skotové jsou ještě horší. Glasgow je naprosto odporný a v Edinburghu mají problém s drogama. A vůbec, Skotové jsou zkrátka backward, ještě víc než Velšané. S Velšany by člověk poseděl nad šálkem čaje, ale se Skoty? To teda ne. Když jsem si z něj trošku udělala srandu, najednou spustil, že Velšané mají dobré zpěváky… no ale ten jejich fotbal a rugby je prostě shit. Nejlepší na tom je, že mě ujišťoval, že on ví, jak to je, tedy jazykově. Dost jsem se bavila, to si pište. Samozřejmě jsem mu o tom nic neřekla, ale věřím, že jste se pobavili stejně jako já.

Ve čtvrtek jsem si dopřestěhovala zbytek věcí do nového bydliště, kde mě přivítali Freddy (Němec) a George (Angličan). George je hrozně upovídaný, což mi vůbec nevadí, protože si ho můžu analyzovat a protože mi říká většinou zajímavé věci – a je s ním sranda. Pověděl mi o jakémsi kamarádovi z Cumbrie, který se učí češtinu a který by mě chtěl poznat. Prý mluví Cumbrian. Cumbrian? Já vůl se zeptala, “počkej, to jako tou Cumbrian???? To není možný! To jako myslíš ten keltskej jazyk?” No jo, myslel keltský jazyk. To není možný!!! V knihách jsem četla, že vymřel ve 12-13tém století! Dokážete si představit, jak jsem z toho byla celá excited a všechno! Jenže v pátek jsem udělala základní terénní výzkum a zjistila jsem, že tomu jazyku se neříká Cumbrian, ale Cumbric, tedy mluví prostě jenom anglickým dialektem, kterému se říká Cumbrian, který má hodně slovní zásoby ze skotštiny (tj. Scots) a který byl během vývoje ovlivněn i keltskými jazyky. Než toho člověka potkám, musím si o té oblasti z hlediska dialektů něco málo nastudovat!!!

Nový pokoj je báječný. Maličký, ale ne zas bůhvíjak. Mám tam střešní okno s výhledem na celý Sheffield. Je takový bílohnědý. Moc útulný. Kuchyň se mi dost zamlouvá, ale musím chlapce trošku vycepovat stran úklidu. Máme dokonce i obývák (místnost jak kráva). Fota do konce týdne dodám.

Samozřejmě jsem bojovala asi půl hodiny až hodinu s internetovým připojením.

Šek stále ještě nebyl vyřešen, neb nemám číslo na landlorda (přímo na něj), tudíž – co s tím? Prostě se zatím můžu kopat leda do zadnice nebo se pokusit vygooglovat adresu té společnosti a dojít si tam.

Dnes v pátek měl bankomat dobrou náladu a vydal mi peníze z debilní karty od komerčky. Představte si, že ve čtvrtek mi několikrát u obou karet tvrdil, že zadávám špatný PIN (to se Lucce snažil nakecat v únoru taky). Prdlačky. Byl to správný PIN. Tak bacha – buď si rovnou převeďte všechny peníze na svou normální kartu, nebo ten PIN zkuste jen dvakrát, aby Vám to ten bankomat nezablokoval. Výsledek by sice nebyl moc odlišný od stavu, ve kterém karta byla předtím, ale nemuseli byste nikam psát, popř. snad volat.

 

Nu ale tady máte fota mého nového bydliště. Konec týdne byl příjemně pracovní.

Postýlka s oknem (a pohledem z Castletonu).

Funkční skříň!

Dveře.

Nejoblíbenější část pokoje.

Každý by měl mít alespoň jeden pořádný slovník / Everyone should have at least one proper dictionary

Před francouzštinou jsem si šla překládat ke kostelíku na takový hřbitovní park. Lidi se prostě válí kolem hrobů na slunci a sluní se – tak jsem se chtěla slunit se slovníkem a slovy. Nicméně se ke mně přiblížil jakýsi člověk a začal konverzaci tím, že mě viděl a prostě musel přijít říct “hi”. Samozřejmě mě to patřičně poděsilo. Pak vytáhl nějaký papír – myslela jsem, že chce vyplnit nějaký dotazník o náboženství. Ne ne, prý dostal F ze zkoušky a začal mi líčit, jak je z toho špatný. Když jsem se zeptala, proč dostal F, řekl, že kvůli plagiátu. No ne, prý to nebylo úmyslné, dostal F, protože v bibliografii namísto roku X napsat omylem o jeden rok víc. To přece nejde, aby mu za tohle dali F, tak jsem ho poslala do Student Advice Centre. Řekla jsem mu, kde to je, že mají zrovna otevřeno. Přátelé, čekala jsem, že odejde a nechá mě v klidu a nerušeně překládat, ale jeho cílem očividně nebylo to, aby našel pomoc s “problémem” plagiátu (mám tušení, že si to celé vymyslel). Ale proč vám o tom říkám… protože se možná zasmějete nad tím, co se dělo dál. Prostě se mě po nějaké chvíli zeptal, jak se jmenuje. Tak povídám, že mi to neřekl, jak to mám vědět. Na to se urazil, že mi to řekl dvakrát, že neposlouchám… (asi si nevšiml, že se před ním hrabu ve slovníku a píšu tužkou do papírů). A odkud jsem? Česká republika? No to slyší poprvé. Měla jsem hádat, odkud je (mě typoval nejprve na Mexičanku, pak na Brazilku – absolutně netuším, jak na tohle přišel, chlapec). Tak mi řekl, že mi napoví, že první písmeno jejich “alphabet” je /ai/. /ai/? Ona nějaká abeceda nějakého jazyka začíná na /ai/? Byla jsem z toho dosti zmatená a přišlo mi pozoruhodné, že volí docela lingvistický postup seznamování. Koukal na mě jak na debila, že nevím, odkud pochází. Druhé písmeno abecedy je “n”. No tak to tomu moc nepřidalo. Koukala jsem na něj dost zmateně. Samozřejmě se urazil, že nevím. Přece Indie ne… (jo, kdyby si tak někdo nepletl slovo “alphabet” a “name (of the country)”. Když jsem si nerušeně překládala, zatímco on mlčel a seděl vedle, podotkl, že mě snad možná ruší (chtěl se dokonce vetřít na můj seminář francouzštiny!). No to bylo dost, že mu to došlo. Tak že prý odejde – popřála jsem mu hezký den… hmmm, ale mohli bysme se někdy sejít ne, když teď nemám čas. Docela brutálně jsem ho odmítla, ale on mi fakt lezl na nervy. Ptal se, co dělám ve volném čase, když teda nepiju. ČTU. Čtu??? No to on nesnáší. Čekala jsem, že bude patřičně odpuzen, nicméně se mě opovážil zeptat na telefonní číslo – díky tomu se spustila známá píseň, kterou jsem měla tu čest zažít s lidmi z různých zemí: cizím lidem své číslo nedávám. On ale není cizí, vždyť jsme se spolu deset minut bavili. A když mu dám číslo, tak za chvilku cizí nebudeme… nenamáhala jsem se mu na to cokoli říct a prostě jsem se kochala slovníkem. Ještě, že jsem ho měla – můj francouzsko-anglický slovník se stal mým hrdinou. Ten člověk se mě pokusil obejmout… opět jsem si z té situace vypomohla slovníkem (slovníky jsou očividně multifunkční, každý by jich měl mít několik, nejlépe v různých velikostech). Předtím se mě ovšem zeptal, jestli chci, aby odešel. Tak jsem řekla “Would you mind if I said that I would indeed prefer you to go away?”  Načež si stěžoval, že to je přece strašně “rude”, říct něco takového, že mě “hate” a proč mu to dělám, když vím, že zrovna neudělal jakousi esej. “Well, it’s honest.” Načež se zvedla a pokusil se mě tedy obejmout. Naštěstí se po setkání se slovníkem už neobjevil a nerušeně jsem si dopřeložila článek o kamerových systémech ve Francii.

Záchodová štětka – toilet brush, žádné tuft, prosím pěkně, abyste se nevystavili stejnému posměchu jako já.

A následujícího dne ráno jsem v knihovně zaslechla jakousi slečnu říct “weally” namísto “really”. Nejedná se o vadu řeči, prostě to někteří mluvčí tak vyslovují, ale není to /w/, je to jiný zvuk, který jako /w/ zní (přečtěte si Varieties of English od profesorky Bealové, už nám jeden kus poslala do Prahy, takže klidně můžete). A já byla celá špatná, když jsem ten /w/like zvuk dělala sporadicky ve slově describe a ve vazbě there are namísto linking r. Tedy vždy po dlouhém a. Ale ono se to tak líp vyslovuje.

Ve čtvrtek jsem rozuzlila tajemství známek. Celou dobu jsem dumala nad tím (celý život), proč je občas na známkách 1st a občas 2nd. Ono je to tu dle tříd: první a druhá třída uvnitř Británie, když posíláte něco na poště. Asi je to všem dobře známo, ale já to zkrátka nevěděla.

Záležitost s prvním ubytováním se bohužel ještě stále nedořešila. Napsala jsem panu Simonovi e-mail s tím, že už se jim snažím dva týdny dovolat, že jsem dokonce byla na adrese, kde sídlí jejich společnost, ale že to je pouze post address, tak co tedy mám dělat… protože bez britského účtu si peníze ze šeku nemohu vybrat. A byl by tedy problém, kdybychom ten šek vyměnili za jiný se jménem mého nynějšího landlorda? Nato mi přišel e-mail s tím, ať jim šek pošlu zpátky, že mi peníze pošlou na účet, protože vystavení šeku je něco taky stálo. Ježkovy prdy. Za to mě celá ta habaďůra nic nestála. Dvě stě liber , to se asi nepočítá, když to šlo z mého, co? A kdyby tak panáček věděl, kolik by ho stálo, kdyby mi to chtěl poslat na český účet!!! Něco mi říká, že by ho to vyšlo mnohem dráž než nějaké vystavení šeku. Nakonec jsem to udělala tak, že jsem jim poslala informace k účtu mého nynějšího landlorda, aby to poslali jemu. Šek jsem ve čtvrtek odeslala zpátky… držte mi palce, třeba se to tento týden konečně uzavře.

Schody vedoucí z mého podkrovního pokoje…


Schody vedoucí do kuchyně…

Náš obývák…

Georgovo milované křeslo…

Moje milované závěsy v obýváku…

A protože jsme se dlouho neviděli… zasílám jedno velké přímé i nepřímé AHOOOOJ z mého pokojíku pod střechou:

V sobotu večer jsem šla přes park do knihovny a zaslechla tři mladíky ze Sheffieldu, jak spolu tlachají. Jeden z nich měl dosti silný přízvuk – monoftongizoval /ei/ a /ou/ (to první s i bez tečky a to druhé se schwa; ale to druhé monoftongizoval na /o:/). To jsem si smlsla.

Jak tady vlastně vypadá knihovna – je to něco úplně jiného než u nás. Jsou tu dvě, do kterých chodím já. Jinak jich je tu celá řada, ale mně na jeden semestr celkem stačí ty dvě. První je Western Bank Library. Ta má šest pater, z nichž dvě jsou nad zemí. Pokud to chápu správně. Můžete si tam zapojovat notebooky, jsou tam místa vyhrazená k jídlu a pití (gauče se stoly), tiskárny, kopírky, automaty požírající mince a bankovky. Můžete si tam z automatu koupit kafe. Sami se štracháte v hale plné knih… speciální knihy si musíte objednat.

Information Commons je otevřené nonstop, takže pokud nemůžete o půlnoci spát, prostě můžete sbalit patřičné věci a vyrazit do knihovny. Přístup je pouze na kartičku – bez kartičky se do knihoven prostě nedostanete. Také se tu můžete libovolně štrachat v knihách. Nebo si sednou k počítači (můžete ho ale užívat jen dvě hodiny, i když je po půlnoci a víte, že rozhodně nikomu počítač neblokujete). Můžete si přinést vlastní notebook a zapojit si ho. Poslední dobou se vždy uvelebím na gauči v patře číslo dva – oranžový gauč, na kterém se můžu rozvalit dle libosti a do sytosti. Je tu okolo ještě osm dalších, ale jelikož toto píšu ve 23:23 místního času, jsem asi jediná, kdo se tu uvelebil. Pater má IC šest (nad zemí všechna). V modrém patře jsou u oken to, čemu říkám ucha – taková ta otáčivá křesla – můžete se uvelebit a koukat na Sheffield. Knihy si můžete půjčovat a vracet sami, aniž byste museli kohokoli prudit.

Máme tedy květen a 40 liber od prvního landlorda jsem stále ještě neviděla…

A další yumka – naše “hmmm” a “ememmmm”. To oni tady skoro nedělají. Vlastně Matthew – Američan, Alex – Holanďan, Nic a Tom – Angličané, a jeden známý z Francie nějakým způsobem všichni reagovali na mé “hmmm”. Každý jinak samozřejmě. Ale Alex asi nejlíp: “That’s the sound made by cows!”

 

Návraty

KDo Prahy jsme dorazili v 5:00 ráno ve čtvrtek. Byla jsem úplně rozbolavěná. Musela jsem na Florenci počkat dvě hodiny. Nicméně kamkoli jsem si složila svých pět švestek, tam přišel nějaký kuřák a bez ostychů mi vlastně kouřil přímo do tváře. Takhle jsem se přesouvala se vším všudy asi čtyřikrát, až jsem to nakonec vzdala a šla jsem do metra. Chtěla jsem si koupit celodenní lístek, jenže jsem neměla drobné a nenapadlo mě si ho koupit přes mobil (a vlastně ani nevím, zda to jde na lístky, které se liší od těch za 26 korun). Šla jsem tedy do trafiky, kde jsem spustila na pana prodavače. Moje čeština mi zněla dost divně. Hrozně spisovně. Nemáte náhodou celodenní lístky na metro za sto korun? “Normálně jo, teď ne.” Aha, a neměl byste drobné za sto korun, abych si ho mohla koupit v automatu? “Ne.” Aha. Šla jsem se tedy složit jinam. Objevila jsem další trafiku. Zeptala jsem se paní na totéž. “Ne.” A drobné za sto korunu byste asi neměla, viďte? “Ne.” Super. Tak jsem zavolala mámě, jestli by se cestou do práce mohla stavit na Florenci, abych se k ní nějakým způsobem dostala. Pravda, mohla jsem si koupit lístek za 26, ale máma stejně jela přes Florenc… Takže jsem si u mámy v práci složila všechny věci. Asi ze mě musela mít radost, protože jsem jí tam nechala všechny knihy a dárky pro ostatní na odvezení do Zdic. Nakrmila mě, napojila mě. Dala mi pár věcí na cestu. Také jsem tam nechala Lucčiny věci a v devět hodin jsem se sešla s Veru S. V Praze jsem udělala tři fota. Najdete je v albu na Prahu. Tři poslední fota (Veru S, Vltava a Olí).  To jsou fota, na která se budu dívat s rozličnými pocity…

Zkrátka mi Praha přišla divná. Přišlo mi, že tam nepatřím, že tam nemám co dělat. Na druhou stranu je to město, kde jsem strávila téměř čtyři roky svého života a kde jsem potkala své nejbližší přátele. I tak se mi ale chtělo zpátky do Sheffieldu.

S Veru jsme šly k Hájkovi, kde jsem platila papírovou padesátikorunou. To jsem ale neměla dělat, protože mi paní prodavačka ihned řekla, že papírové padesátikoruny už od prvního dubna přece neplatí. Tak to mi na pocitu, že nezapadám a nepatřím, akorát přidalo. Ještě jsem si oběhala pár schůzek a večer jsem se sešla s Helu F na fakultě (i fakulta mi přišla poněkud zvláštní). Předala jsem jí knihu na vrácení do knihovny, za což jsem jí moc vděčná. Stejně tak jsem všem vděčná za dárečky, co jste mi dali, a za laskavosti, které jste mi prokázali. Večer jsme Helu, Matouš, David a já odjeli vlakem do Krakova, kam jsme dorazili asi… v sedm ráno? nebo v osm? Naprosto zlámaní a  nevyspalí, samozřejmě. Já za sebou měla třetí den, kdy jsem naspala 3-4 hodiny. 

Na nádraží jsem měla tu čest býti oškubána o tři zloté záchodovou paní, či v tomto případě vskutku řádnou hajzl bábou. Vešla jsem do záchodků vlastně jen kvůli tomu, abych si mohla konečně vyčistit zuby (mnozí z vás ví, že bych si ze zdravotních důvodů měla zuby čistit po každém jídle). Platila jsem pěti zlotými… záchodek stál dva zloté. Hajzl bába si minci vzala a hlavou kývla směrem k záchodkům. Čekala jsem na ty tři zloté… Když se k ničemu neměla, tak jsem se s ní snažila komunikovat česko-polsky. Já jí rozuměla a jsem si jistá, že ona mně také, ale vlastně dělala, že nerozumí. “Dala jste mi pět a záchod stojí dva.” Tak to bych měla dostat ještě tři, ne? “Ne, dala jste mi pět, záchod stojí dva.” A za bábou stáli tři chlapi jako hory, díky čemuž jsem si řekla vem to ďas a šla si značně nas – – – – vyčistit zuby. Babice hnusná. Co jsem živa, na tenhle záchodek už nevkročím. A jste-li dobří přátelé, prosím, slibte mi, že učiníte taktéž. Ve jménu počestných čůrajících! Helu mi říkala, že minulý rok ji ta babizna nechtěla na záchodky ani pustit, protože neměla nazpátek za pět zlotých. A když jsem si čistila zuby, slyšela jsem, jak baba jaga odmítá nějakého dalšího nešťastníka.

Do Londýna se dorazilo v deset ráno v pondělí a čekala jsem na nádraží do jedné. Sedla jsem si vedle jedné postarší dámy a měla jsem s ní celkem zajímavou konverzaci… však si to představte: postarší dáma s kufříčkem, v elegantním sáčku, kudrnatých upravených bílých vlasech, sukénce, příslušné obuvi, s uhlazenou kyticí… ale to vám dopovím zase zítra…

Nuže ona babička si se mnou začala povídat poté, co jsem jí pohlídala kufry, když odešla na onu místnost. Po chvilce ale užila nějaký idiom, který jsem neznala, tudíž jsem se optala, co to znamená. “So you are not English, then?” Řekla jsem jí, že studuji v Sheffieldu na letní semestr… “Byla jste v  Londýně na svatbě?” zeptala se nadšeně. Ne ne. To ji docela zklamalo. Před námi se zjevila jistá paní v kapsáčích s ochraptělým hlasem a dítětem, které cucalo jakýsi cucel. Docela hlasitě s tím synáčkem mluvila. Že je stupid thing a proč jí nemůže sakra podržet ten lístek. Bylo to slyšet po celé čekárně a ten její výstup byl opravdu poněkud embarrassing. “Have you had such an experience before?” optala se mě ona bábrdlinka. Přišla jsem si strašně snobsky, když jsem jí řekla, že už jsem takových lidí potkala celkem dost.  Když se odešla podívat na vlak, pokoušela jsem se pustit sednou dvě postarší osoby, ale tedy to je něco, snažit se je přemluvit. Opravdu. Přede mnou stál jeden pán, který stál jen díky své berli, a to jen tak tak. Vážně si nechcete sednout? Are you sure? No co s nimi naděláte, když se jich ptáte třikrát a oni pořád odmítají. Bábrdlinka se vrátila a pověděla mi, že je z Devonshiru, ale teď žije v Norfolku. Narodila se v jižním Walesu a jako malá uměla ve velštině počítat, ale přestěhovali se do Anglii hodně brzy, takže se považuje za Devonshirer, jakkoli by si do place of birth napsala Wales. Bylo to zvláštní… Co se místa narození týče, považovala se za Velšanku, ale řekla mi, že jinak se považuje za Devonshiranku, že se jako malá přestěhovala s rodinou do Cornwallu. Na to se mě otázala, zda bych v Británii chtěla zůstat napořád… “You should find an English boyfriend. English boys are nice! Well… some are nice…” Zeptala jsem se, co si myslí o lidech, kteří přijíždí to the country z jiných zemí na stálo. I v tomto případě odpověď byla zvláštní. Řekla, že názory lidí se dost změnily, že dřív se vůči tomuto stavěli negativně, ale nyní je to normální a nikomu to nepřijde zvláštní. A ona sama je přece v Anglii cizí. No není to zvláštní? Za Velšanku se nepovažovala, ovšem za “the country” si nedosadila Británii, ale Anglii, a jakkoli se považovala za Devonshiranku, považovala se také za cizinku v Anglii, protože pár let svého dětství, které si ani nemůže pořádně pamatovat, strávila v jižním Walesu. Národní identita je komplikovaná záležitost. Trvala na tom, že mě doprovodí na mé nástupiště. Bylo mi to takové hloupé, protože měla ten svůj kufříček a nechodilo se jí dle všeho úplně jako kdyby si při chůzi bezstarostně plachtila s vánkem. Když jsme se loučily, řekla s úsměvem, že se třeba ještě někdy potkáme… “You are a lucky girl.”

V Buxtonu jsme narazily na takovou procházku. Pokud mě paměť nešálí, říká se tomu crescent  serpentines, či tak nějak. Ty jsme prolezly. Také kostel ve městě byl, ovšem celkem moderní a, dle toho, co jsem viděla skrz okno, vlastně dosti nezajímavý. Po čuchu jsme šly za takovou kulatou stavbou, ze které se vyklubala místní univerzita (University of Derby). To jsme tedy čubrněly. Když jsme vstoupily dovnitř, zjistily jsme, že univerzita je spojená s college pro kadeřnice, lazebníky atp. a k tomu s kuchyněmi a s beauty therapy atp. Uprostřed budovy kupolovitého tvaru bylo zkrátka místo se stoly. Samotné místnosti byly nabalené na stěnách. Uprostřed toho všeho bylo Foucaultovo kyvadlo, které nikde na rozcestnících není zmíněno. Ani z informačního centra si ho nevybavuji. Sebraly jsme jeden letáček o té univerzitě a zjistily, že ta univerzita je pro kadeřnice, lazebnice atp. poté, co udělají college. Zajímavé…

Co bylo ovšem ještě zajímavější, bylo to, že mi landlord napsal, že mu můj první landlord poslal oněch 40 liber, a to prý v den, kdy jsem mu poslala onen hrozebný mail s tím, že si budu oficiálně stěžovat. Skvělé. Tak alespoň něco. Po třech měsících uhánění jsem z 240 liber dostala 40.

Po návratu z Buxtonu jsme pelášily přes celé město, abychom stihly ty skleníky. Ano, stihly jsme je! Deset minut před zavíračkou, ale deset minut stačilo. A mám dvě skleníkové yumky: 1) jedno dítě řeklo “cactuses”, tedy žádné “cacti”, jak by se dalo čekat; 2) jedno dítě do knihy návštěv napsalo “I like cactus” – s nulovým členem. V této oblasti prý občas dochází k redukci členů, ale musím si k tomu nastudovat víc… nevím, jestli se jedná o členy určité nebo neurčité. A pak, u toho dítěte se musí zvážit, jestli tam tedy ten věk nehraje roli vzhledem k akvizici psaného jazyka… každopádně je to zajímavé.

 

A večer toho dne jsme zkusily udělat vlastní yorkshireský pudding s hráškem… (vejce, mouka, mléko, sůl) Bylo to celkem napínavé, protože jsme neměly ani mixér, ani šlehací metličku, tudíž jsme to kuchtily ručně vidličkami… Dílo se nakonec zadařilo. Ovšem… stejně jako jsme rebelovaly vůči apple cake, rebelovaly jsme vůči yorkshire pudding, protože jsme ho udělaly v hranaté zapékací míse, ne v těch úhledných malých košíčcích, a jedly jsme ho s jahodovou marmeládou, tedy ne se zeleninou. Vlastně, stejně jako jejich slavný custard chutná jako náš vanilkový puding za 3 koruny, chutná jejich yorkshire pudding jako palačinka. Jenom upečená v troubě, jak řekla Anička.

V pondělí jsme s Aničkou sbalily krosny a vydaly se za deště směrem k jezeru Loch Lomond. Tedy směrem do centra města sheffieldského, kde jsme před odjezdem chtěly vyměnit prošlé libry dvacetibankové od lidí, co mi je dali na vyměnění, když jsem byla v Praze. Ovšem žel bohu jsme zjistily, že třicátého května je státní svátek – banky a pošty byly zavřeny, ale člověku tu hnedka nedojde, že je státní svátek, protože obchody mají normálně otevřeno od cca 6:30 do 22-23:00.

Autobus do Edinburghu (za 21 liber) měl hodinu zpoždění, ovšem přijeli jsme včas a s Aničkou jsme stihly vlak do Glasgow. Odtud jsme jely z nádraží v podzemí do Ballochu, městečka na spodním okraji Loch Lomondu. Vlak, kterým jsme jely, odpovídal velikosti městečka, do kterého jsme měly dorazit. Hrozně se ta cesta táhla a vlak nám do toho skomíral neuvěřitelnými kvílejícími zvuky jako dodělávající Nessie. Vydala jsem se z našeho konce vagónku na průzkum záchodku, ovšem k mému úděsu (a k úděsu mého měchýře) v celé té kovové věci žádného záchodku nebo něčeho podobného nebylo! A to jsme za cestu vlaky z Edinburghu do Ballochu zaplatily 14 liber.

V Ballochu na nádraží záchodek byl, ale krášlila ho cedule, která říkala, že záchodek je zavřený z důvodů vandalismu. Fajn. Šly jsme k informačnímu centru, už bylo půl deváté večer, takže bylo zavřené. Opodál stál záchodek. “Closed”. Takže jsem si nakonec byla nucena ulevit v místním parku. Skotsko na mě tedy stran záchodků příliš dojem neudělalo.

Kráčely jsme městečkem a hledaly jsme políčko za lesíčkem, které jsme si vyhlédly na google maps pro táboření, wild camping. Nakonec jsme došly, jak jsme dalšího dne zjistily, do Jamestownu, kde jsme si rozdělaly stan na kopečku jistého pole, které sloužilo jako pastvina pro krávy. Krávy ale byly docela daleko. Na Aniččině hořáku jsme si udělaly rajskou polévku z pytlíku. Žádné těstovinky v ní Britové nemají. K tomu jsme přikusovaly celozrnný tousťák. Volání přírody mě před spaním vytáhlo do vysoké trávy – byl to zážitek vskutku transcendentální. Však si to představte. A já vím, že se to sem nehodí, ale představte si, jak jste takto zavoláni přírodou v obklopení kopců tyčících se do výše všude kolem vás – a jedno pole od vás se pasou a spokojeně polehávají krávy. Je jedenáct hodin večer a stále je báječně vidět.

Noc ale moc příjemná nebyla. Padla hrozná zima. Teplé ponožky nestačily – probouzely jsme se zimou. Já navíc hladem a nechtěla jsem štrachat jídlo v krosně, abych Aničku neprobudila (nevěděla jsem v ten moment, že se také často probouzí). Byly jsme tedy celkem rády, když kolem šesté hodiny ranní na stan začalo svítit sluníčko a trochu se nám oteplilo. 31/5 jsme stan sbalily a vydaly se do informačního centra koupit mapu.

Ovšem pro výlet, který jsme naplánovaly, byly zapotřebí mapy tři, což nám trochu zhatilo plány. Rozhodly jsme se tedy jet autobusem do Balmahy a odtud pokračovat po svých, abychom si nemusely kupovat tolik map. Autobus do Balmahy byl báječný. Byla to příjemná jízda a přiznám se, že jsem měla problémy panu řidičovi rozumět. A vůbec, přiznám se vám rovnou – byla jsem mystifikována stran skotských nářečí. Mylně jsem si o nich myslela různé lingvistické věci a strašlivě se za to stydím. A to natolik, že bych se musela červenat jak ta nejčervenější chilli paprička, kdybych tu své omyly měla vyjevit naplno. Nechala jsem se příliš zmást angličtinami velšskými… ano, já vím, hrozná ostuda. Nicméně – chybami se člověk učí a já se poučila.

Lingvistické yumky z Ballochu: “Wish ewe were here” (pohled s obrázkem čtyř beranů), “fab-ewe-lous” (kabelka s ovcí – která vypadala jako poník), “just for ewes” (pohled nebo něco obdobného).

V Balmaze jsme posvačily humus s chlebem a sušenkami digestives. Provedly jsem v místních informacích hygienu a doplnily zásoby vody.

Nasadily jsme své saky paky a vyšlapaly Conic Hill, odkud jsme měly hezký výhled na Loch Lomond a mně se podařila má první panoramatická fotografie (bez stativu). Však sami uvidíte do konce druhého červnového týdne fota ze Skotska pod kolonkou Scotland. 

Pádily jsme dál. Sluníčko báječně svítilo. Došly jsme až k pokácenému lesu, odkud jsme se dostaly do Queen Elizabeth’s Forest Park. Zde byla prapodivná cedule, která říkala, že po vichřici v lese probíhají operations, aby se vše dalo do kupy, tudíž se máme vrátit do Milton cosi a odtud se dopravit do Drymenu. To se nám samozřejmě nechtělo, protože pěšky bychom si opravdu hodně zašly. Navíc jsme měly vše časově rozvrženo. Protože byly čtyři hodiny odpoledne a nic jsme neslyšely, rozhodly jsme se lesem projít. Mělo to být jen pár kilometrů, takže by si nás stejně nikdo nepovšiml. Brzy se na cestě začaly objevovat veliké vichřicí pokácené stromy, které jsme buď přešplhávaly, nebo obcházely. A když už jsme byly v půlce lesa, uslyšely jsme pracovat jeřáby… tak tedy… upřímně se nám kolem nich jít nechtělo. Z jednoho vyvýšeného pařezu jsem je dokonce viděla a lokalizovala. Protože bylo půl páté, rozhodly jsme se posečkat na vysluněném polomu, kam na nás nikdo nemohl vidět, a doufaly jsme, že jim v pět hodin skončí šichta. Nu ale šichta nekončila. Vzaly jsme to tedy skrze polom a tuto část lesa jsme obešly. Objevila se před námi jakási cesta, na které jsme potkaly skupinu turistů. Ptali se nás, zda tato cesta vede na kraj lesa. Měli totiž stejný problém jako my – chtěli se vyhnout jeřábům. Ujistili nás, že jsme už na dosah cesty jménem Rob Roy. Báječné. Neztratily jsme se!

Když jsme našláply na Rob Roye, začaly se po levici namísto lesů, které byly vyobrazené na mapě, objevovat ošklivé polomy a silnice, po které jsme šly, byla lemovaná elektrickými dráty. Bylo to celkově trochu ponuré. Prošly jsme i kolem “mast”, nad kterýmžto slovem jsme si lámaly hlavu. Je to stožář, anténa. Takže to těm drátům a popadaným, vykáceným a rozvráceným věcem jenom dodalo na atmosféře. Prošly jsme kolem rezervoáru, jehož jméno se mi nepovedlo dohledat (mapu má Anička). Vyfotila jsem ho tak, aby tam ty dráty nebyly vidět, takže bacha – některá má fota jsou trochu idylická, ale fotila jsem i fota čistě dokumentární, takže nebudete ošizeni.

Večer jsme se dostaly k jedné cottage, kde jsme špatně odbočily do jakýchsi mokřadů, kterými jsme se prodíraly, abychom se ocitly tam, odkud jsme vyšly. Díky tomu jsme ale viděly pár jelenů (nejspíše samiček).

Znaveny jsme se vydaly tou správnou cestou a u jisté vodní kulaté věci jsme složily stan. Okousávali nás přitom midgeové, ohavné mušky, co rády okusují, kterými je Skotsko známé. Tentokráte jsme se na noc opravdu nabalily a bylo nám teploučko. Spaly jsme jak v bavlnce, ačkoli přes noc pršelo a všude kolem nás byly samé stromy.

Dalšího dne jsme se vydaly po Rob Royovi dál do města Aberfoyle. Na cestě vlastně nic zajímavého už nebylo. Měla jsem tou dobou ze svých pohorek spousty puchýřů, uvnitř kterých se mi začaly dělat další puchýře. Zkusila jsem ovšem výborné náplasti, co jsem si koupila preventivně v Sheffieldu (za 3.75, pět kusů). Takové obří oválné náplasti v zeleném plastovém pouzdérku, pět kusů. Náplast je plná jisté bylinné směsy, naprosto splývá s kůží a drží, i když celý den pochodujete v pohorkách. Bylinná věc se přesune na místo puchýře a jako by se stáhne. I to jsem vám zdokumentovala, jakkoli to asi není bůhvíjak chutné.

V Aberfoyle jsme si vyčistily zuby a doplnily vodu. Mně se udělaly další puchýře a, jakkoli se to zdá pipifírkovaté, opravdu se mi nechodilo dobře. Rozhodly jsme se tedy prozkoumat Aberfoyle a namísto toho, abychom pěšky šly do Callanderu a večer jely do Stirlingu, jsme se rozhodly jet již z Aberfoyle. Prohlédly jsme si wool centre, kde jsme sehnaly tři skotské šálo-šátky celkem za 10 liber. Poté jsme zjistily, že jsou z akrylu, ale i tak – jsou skotské a ze Skotska se skotským vzorem. Sehnala jsem tam také knihu pohledů, 24 kusů ze 7 liber slevněno na 3.50. Protože jsem se během svého erasmáckého pobytu nedostala na ostrov Skye a bylo mi jasné, že už ani nedostanu, pro útěchu jsem si pořídila alespoň tři pohledy ostrova do svých pohledových albíček z Británie a Irska a ostrůvků okolo.

Aniččin landlord se narodil v Sheffieldu, ale žil ve Wakefieldu, a byl tedy rozený yorkshirer. Zděsil se, když mu Anička pověděla, že jsme yorkshireský  pudding jedly s jahodovou marmeládou. Pán si rád zpíval a brumlal při práci a jeho přízvuk, jakkoli žil už několik hodně let ve Skotsku, se vůbec nezdál skotský. Bohužel nevím nic o angličtině lidí z Wakefieldu.

Další yumka: “re-ewes me” (na tašce).

Ráno jsme se vydaly pěšky na kampus přes menší vesničku, kde byl strom zasazený na počest korunovace Alžběty Druhé. Kampus byl skutečně opravdovým kampusem. Tedy můj první kampus, který opravdu vypadal jako kampus. Zde jsme si chvíli četly a Anička mi pořídila Iron Brew (píše se to jinak, uvidíte na fotce, nebo to spíš znáte). Prý to spoustě lidem chutná různě. Mně to připomínalo limonádu vesetu, která se prodávala, když jsem byla malá. Mix pomerančové, coca-colové a bylinné. Plné éček!

Na kampuse běhaly všude možně králíci. Vážně. Měli tam spousty a spousty roztomilých malých králíčků. Co tam ovšem neměli v knihkupectví, to byla jakákoli publikace o skotských angličtinách, skotštině nebo skotské gaelštině. To mě trochu zklamalo.

Večer jsme se vydaly do glenu mezi kopci obklopující Menstrie. Viděly jsem několik vodopádů a bylo to moc hezké. Slunce pařilo o sto šest.

V místních obchodech, zdálo se mi, měli mnohem více sladkostí než v obchodech anglických. Viděla jsem dokonce dítě, jak v jedné ruce drží prázdný obal od veliké snickersky a v druhé ruce má další, kterou se nenasytně láduje.

V glenu jsem po skalách lezla jak připo-strašený spiderman. Opravdu se divím, že jsem Aničce nelezla na nervy, protože jsem všude postupovala nadmíru opatrně, hýčkala jsem si svůj fotoaparát i svou maličkost. A do toho ty puchýře…

Začaly se na nás projevovat kousance od midgeů. Nebylo to úplně příjemné, ale nic zas tak příšerného to také nebylo. Co mě ovšem zaskočilo, byl klíšťák. V kuchyni po návratu z glenu jsem ho viděla, jak mi leze po ruce. Odporně veliký. Můj první klíšťák, kterého jsem v Británii zahlédla, co jsem živa. 

Pokusila jsem se také vyměnit staré dvacetilibrové bankovky za nové. Bohužel musím dvě osoby, co mě o toto poprosily, zklamat. Byla jsem v bance 1, odkud mě poslali do banky 2, kde se tvářili celkem ochotně, dokud jsem neodpověděla na otázku, zda jsem permanent resident of the country. Chtěli vidět studentskou kartu, kterou jsem jim ukázala, načež mi řekli, že mám jít na univerzitu, že si ty bankovky vezmou a peníze mi převedou na účet. No, skvělé. Takže jsem šla na univerzitu, kde jsem toto objasnila patřičné osobě – a pán na mě samo sebou koukal, jako bych spadla z maliny. Absolutně nechápal, proč mi v bance něco takového řekli, a vydal mi speciální dokument potvrzující, že jsem studentem sheffieldské univerzity.

AMěla jsem stále kupón na 25 liber na ostříhání a vyfoukání vlasů. Čtvrtek byl poslední den, kdy jsem ho mohla využít. Vzmužila jsem se tedy a šla k patřičnému kadeřnictví. Ptala jsem se, zda je možné se nechat ostříhat na místě, zda ten kupon platí a jestli se ostříhání konečků vejde do těch 25 liber v tom kuponu. Ano, jakékoli ostříhání se do toho vejde, pověděla mi paní. A za chvilku už jsem seděla v křesle, dvakrát se mě optali, zda nechci vodu, čaj nebo kávu. Přišla jsem si tam jak slon v porcelánu, neb mě ve Zdicích stříhá doma kamarádka Zuzka a já na kadeřnictví, natož britská, vůbec nejsem zvyklá. Slečny jsem se při té příležitosti otázala, zda neexistuje nějaký seznam kadeřnických termínů v angličtině, protože by se na bázi toho mohly udělat slovníčky pro učedníky na kadeřničině, které zatím neexistují. Slečna řekla, že takové seznamy nejsou. Svěřila se mi, že si musí hodinu žehlit vlasy, aby je měla rovné, a nebylo to vlastně tak hrozné, jak jsem se bála. Když jsem platila, předložila jsem kupon, načež mi bylo naúčtováno oněch 25 liber. “Já mám zaplatit 25 liber?” ptala jsem se trošku udiveně. No jo, už to tak bylo. V ten moment mi došlo, o jaký typ kuponu se jedná – jakékoli stříhání a foukání je za 25 liber, tedy nebylo to tak, že mě ostříhají do 25 liber. Nu tedy, zaplatila jsem to samozřejmě. Ono v přepočtu to odpovídá dosti kadeřnictvím v ČR, ale kdybych to byla věděla, počkala bych si ještě měsíc a vydala se za svou Zuzkou. Kupon se může užívat do nekonečna, takže vám ho někomu mile ráda předám.

Čtvrtek byl poslední den mého soužití s Georgem a Freddym. Naplánovali jsme společnou večeři, paellu a zmrzlinu. Georgovi přišla přítelkyně a Freddy si pozval Annu – a byl překvapen, že mi po třech měsících došlo, že se mu ona jistá Anna ze Španělska líbí.   Nachystali jsme slavnostně stůl a uvařili paellu. Nahrála jsem si George – snažil se mi vyprávět vtipné historky, ale buď to bylo sprosté, nebo to vůbec nebylo vtipné. Freddy byl nadmíru hodný. Fota z večeře najdete do konce června v příslušné sekci. Posléze George s přítelkyní odešli do kina a Freddy někam pařit. Zůstala jsem doma tedy sama a padl na mě hrozně zvláštní pocit – Freddyho už neuvidím a George jen kvůli účtům. Začala jsem si hmatatelněji uvědomovat, že se vše schyluje ke konci.

Toho dne jsem si ještě skočila naposledy do knihovny. Našla jsem tam sociolingvistický rozbor jazyka rodu Pastonů.

V pátek ráno jsem vyrazila v osm hodin, abych stihla autobus jedoucí do Manchesteru. Jelo se přes Peak District – nádherná scenérie. Jelo se nějakým speciálním autobusem, kde byla vepředu obrazovka, která ukazovala silnici, po které jedeme. Slečna nám hrozně posh RP zahlásila, že je právem nařízené, abychom si připevnili seatbelts atd. atd. Potřetí jsem se tedy ocitla v Manchesteru, ačkoli mě to město vlastně nenadchlo. A odtud jsem jela do Bangoru ve Walesu za Simonem. Autobus jel přes Liverpool, takže jsem měla radost, že jsem to město viděla alespoň trochu – a není to tak hnusné, jak mi říkal druhý domácí. V Liverpoolu se stavilo – bohužel jen na hnusném parkovišti – a jakási paní kuřačka, která si zapomněla vykouřit cigaretku, si to nahrazovala karamelkami a opakovaně se svého spolubydlícího ptala, různými strukturami, zda by si taky jednu nedal: “Toffee?” “Wanna a toffee?” “Do you fancy a toffee?” “Would you like a toffee?” “You really don’t want a toffee?” Také se uskutečnila charita: do busu vlezla paní od National Express a nabízela I-spy books za dvě libry. Peníze šly dětem, které prodělaly rakovinu.  Vnitřek takové knížky je věru zajímavý. Je to pro děti a dostávají bodíky za to, když něco vidí z autobusu nebo v autobuse (spícího člověka poslouchajícího i-pod, ku příkladu). Ovšem rodiče, co měli na palubě cca 10 dětí, si knížečky pro své ratolesti nekoupili, tudíž jejich kvítečka dělala bordel kalibru převelikého a značně to všem lezlo na nervy. O to spíš, že jsme uvízli hodinu v zácpě v severním Walesu, po čemž řidičovi vypršela lhůta řízení a museli jsme čekat téměř další hodinu na to, aby opět mohl řídit. Projeli jsme Flintem, Greenfieldem, Cronantem, Rhylem”. Všude byly pláže – jeli jsme podél pobřeží. U pláží byly patřičné obludy typu kolotačů. Člověk viděl spousty karavanů, které vypadaly jako domky na stupínku (dozvěděla jsem se, že je vskutku málokdy převážejí). Otec ratolestí namísto /si/ říkal /ši/, takže jsem 30x během hodiny v zácpě slyšela jeho oblažující verzi frázového slovesa “sit down”. Z okna člověk samozřejmě mohl pozorovat velštinu. To bylo moc pěkné. Přišla jsem si ale jako hrozný cizinec, jako bych do té země nepatřila. Další yumka lingvistická: “The cooperative bwyd”, tedy the cooperative food, kde je poslední slovo velšské. Do Bangoru jsem dorazila cca v půl osmé večer s dvouhodinovým zpožděním. Cesta busem s National Expressem stála téměř 27 liber. 

Večer jsme se Simonem prolezli Bangor (Lower Bangor). Viděla jsem univerzitu a pláž (pláž mě úplně neohromila, abych pravdu řekla). Další den se konal v Bangoru festival. Před katedrálou Simon zpíval v místním chóru písně v různých jazycích. Samotné procesí festivalu toto halasením přerušilo. Viděli jsme procesí princezen, ať už princeznami byly volky, či nevolky, malá děvčátka a tak. Bylo toho v tom procesí víc – také skotský dudák, nebo alespoň skotsky vypadající dudák. Lidé z chóru po tomto šli na šálek dobrého moku a dezert – zkusila jsem se Simonem tiffin a bylo to moc dobré. Po obědě jsme vyrazili na Penrhyn Castle, který je nedaleko Bangoru. Vstupné do zahrad je 6 liber, pak se platí za samotný hrad, ale tam jsme nebyli. Zahrady byly báječné. Stojí to za to. Všude během dne na nás koukaly nápisy ve velštině – wrth gwrs. Simona jsem musela cestou značně otravovat, neb jsem se pořád ptala, jak se řekne ve velštině to a jak ono. Moc mě to bavilo a počasí bylo překrásné. Před hradem jsme nakoukli také do bangorské katedrály, kde mi místní povolaný pán nabídl letáček v angličtině. Když jsem se optala, zda ho mohu dostat i ve velštině, zdálo se, že značně pookřál. Také jsme šli na procházku do Cegin Valley (tedy Kuchyňské údolí). Nedělní dopoledne bylo deštivé, leč podařilo se mi nebohého Simona zmámit na drobný výlet na Anglesey,  Ynys Môn, neb jsem tak chtěla jet od doby, kdy jsem si přečetla Pana Gawaina a Zeleného rytíře. Z Bangoru je to asi 40 minut chůze. Dostanete se tam přes most (celkem dva tam jsou). Moře pod nimi je nebezpečné, jakkoli se zdá klidné a mírumilovné – jsou v něm silné proudy. Ale je to nádhera – ty barvy, ty čichové vjemy, nejen obrazové; a sluchové vjemy – moře tam zpívá, hladí vás, vábí do svých vražedně silných sevřeních. I v dešti je to krásné. Bohužel jsme prolezli více méně jen místo Menai Bridge. Prý tam chodí nakupovat princezna Kate. Po návratu Simon upekl sušenky a vyrazili jsme na oslavu 57. narozenin jeho známého, mezi spoustu a spoustu lidí, kde jsem neznala jediného živáčka. Tedy jsem z toho byla značně nervózní!

Nějaké lingvistické yumky? Zahlédly jsme velšskou auto-značku, která měla nápis “Wales”, žádné “Cymru”, což se mi zdálo poněkud… no, ano, oni mě v tom Walesu infikovali velšským vlastenectvím a mě to mrzelo, že to bylo v angličtině a ne ve velštině nebo v obojím.

načku “pozor důchodci”.

 

Když jsem přiletěla do Prahy, ihned mě začaly bombardovat zvuky mobilu. Již měsíc jsem byla s příslušníky rodu dohodnutá, aby pro mě přijeli (tedy dva z nich). Nemuseli – zeptala jsem se, zda by chtěli – oni řekli, že ano. První konverzaci v ČR jsem začala následovně: “Ahoooj. Už jste tady?” – “Ne, jedeme teprve z Tesca”, ozvalo se do telefonu, ačkoli letadlo mělo půl hodiny zpoždění, což oni vůbec nevěděli. Šla jsem si tedy najít bagáž, ovšem nikde ani noha, a nepoznala jsem, kam mám jít. Naštěstí se ale jako spásný anděl vynořila ze dveří jistá slečna v uniformě a s odznáčkem letiště. Optala jsem se jí, jestli neví, kde se vyzvedávají zavazadla. “Musíte tamhle,” odsekla značně chladně, jako by ji vyloženě obtěžovalo, že se ptám, div že při té komunikaci nevyfrkla z nosu pěnu. Byl to pro mě trochu šok, neboť jsem se pořád vznášela v mlze verbální zdvořilosti, na kterou jsem si rychle a moc ráda v Anglii zvykla. Čekala jsem na patřičném místě se zavazadly nějakou dobu – krosna vyplula napovrch napůl otevřená, spací pytel k ní byl přichycen jednou šňůrkou, Patrick Lynch se zmítal ve značně pomačkaném tubusu. Musela jsem všechno poskládat a hodit na záda krosnu, která byla větší než já, která se mnou putovala již dvanáct hodin po Anglii a nyní i po Čechách. V tom opět zazvonil telefon. “No kde sakra seš???” ozvalo se netrpělivě. Kde bych asi byla… “A u jakýho seš terminálu?” To já nevím, tady to nikde napsané není a žádná osoba, které bych se mohla zeptat, tu také není. “Ježiši kriste, to snad neni pravda tohle to; tak si hlavně pospěš, nemáme čas” ozvalo se na mě otráveně. Obtěžkala jsem se patřičnými kusy a dovlekla se ven, značně znavená na těle i duši. Vlekla jsem se dosti pomalu, protože jsem putovala už od devíti ráno. Suchý zip na krosně mi ustavičně chytal vlasy a tahal mě. Nakonec jsem bratra s mamkou našla. Namísto uvítacích slov se mi patřičně vysmáli, že toho tedy táhnu požehnaně (jak milé). Máma mi nakonec, když se dostatečně zasmála, vzala dvě menší tašky a bratr se nabídl, že mi vezme krosnu. Svalila jsem ji ze sebe a vděčně mu ji podala. “Ježiš marja, to je to těžký, to já neunesu.” No, tak jsem ho poprosila, aby mi to zas nasunul na záda, a odvlekla jsem si to sama. “Hlavně si pospěš.” Až v autě mi bylo řečeno, že nechtějí platit sto korun za parkovné, což by museli, kdybychom odjeli o pět minut později. “Já jsem kvůli tobě přišel o fotbal.” byla druhá zásadní informace, která mi byla dopřána na uvítanou. Jeli jsme po dálnici potmě domů. Já seděla v zadní části auta. Ti dva si ve předu něco povídali – to šlo mimo mne. Pozorovala jsem tmu z okna, které jsem nechtěla vidět; dívala jsem se ven na zemi, ve které jsem nechtěla být; seděla jsem v autě, ve kterém jsem nechtěla sedět; s lidmi, které jsem vlastně nezajímala.

A tak jsem se chystala na odstěhování se do Prahy. Poslední rok v Čechách? V červenci a v srpnu jsem neustále válčila s erasmáckou byrokracií. Z místa na místo, tam a zase zpátky. A když jsem myslela, že už jsem toho draka skolila, vybafl na mne v září e-mail, že jestli nedonesu kopii jistého dokumentu na Evropskou kancelář do konce měsíce, budu muset vracet celé stipendium, jak vyplývá z finanční smlouvy. To už byl ale opravdu konec. S byrokracií jsem tedy po návratu strávila pouhopouhé dva měsíce a deset dní.

Koncem července se v Praze na dva měsíce ocitl Hynek, který mi nabídl, abych u něj zůstávala v Praze. To mi značně ulevilo na psychice, protože doma se neustále řešily věci typu:

– “A kdy že už se odstěhuješ?”

– “A tohle si s sebou vezmeš?”

– “A příští týden už si něco odvezeš?”

– “Ty jsi nezamkla barák. Ne, kluci říkali, že oni zamykali.”

– “Zkontroluješ mi pak ten článek?”

– “Změřila bys mi, kolik je dva metry od stropu ve tvém pokoji, ať vím, kolik barvy si mám koupit, abych si ho mohla předělat, až se odstěhuješ do Prahy?”

– “To je viď, jak si máma už našla i plovoucí podlahu.” Hm, to je… “Ale tobě je stejně jedno, co s tím pokojem bude, ne?” No, tak ještě by mohla deset dní počkat, než se odstěhuju. “Tak se jí snaž taky trochu pochopit, ne.”

– bratr, který se odstěhoval, byl zrovna doma a půjčil si otcovy bačkory; otec kvůli tomu povykoval po domě; “Fando, uvědom si, že už tu nebydlíš, že seš tu jenom hostem. Tak si na to zvykej.” Později jsem se od rodiny dozvěděla, že otec dokonce uvažoval o změně zámku ve dveřích… s tímto bratrem jsem se o tomto pokoušela pohovořiti, ovšem dostalo se mi odpovědi “a jak by se tobě líbilo, kdyby si někdo pučoval tvoje věci”; nu, už jsem se k tomu raději nevyjadřovala. Některé věci prostě nikdy nepochopím – ani je upřímně řečeno chápat nechci. 

Přestěhovala jsem se tedy na Lužiny. Z okna koukám na spoustu paneláků a na Albert. Při prvním nákupu v Albertu jsem zapomněla, či spíše nevěděla, že se košíček odevzdává před pokladnou. No, tak co. Tak jsem ho šla vrátit tam, kde jsem ho vzala, přičemž jsem si držela takovou tu dveřoplachtu, abych ho tam mohla rychle šoupnout a ještě se vrátit. Načež se ozvalo pípnutí a vyřítila se na mě jakási matrona. “Tamtudy se nevychází!” Já vím, ale já jsem vám jenom vracela košíček. “Já vím, ale tamtudy se nevychází!!!” (Bože, to i dub by mi rozuměl líp.) Jasně, já jsem vám ale potřebovala nějak vrátit ten košíček. “Ale tamtudy se nevychází!!!!!” Dík, teď už to vim. Sbohem!

A při procházkách do Prokopského údolí jsem si musela zvyknout na to, že lidé se tu zkrátka v přírodě nezdraví. A pokud se je rozhodnete pozdravit, ba dokonce se na ně pokusíte mile usmát, zadívají se na vás většinou jako na mimoně z planety Exotus. Tedy jakkoli bylo babí léto krásné, jakkoli se člověk kochal tím, že pozoroval brouky, berušky, pavouky a kobylky a motýly v leže na louce v trávě a poštolku, co se vznášela nad lesy… jakkoli byl člověk dobře naladěn, protože ve vzduchu cítil trávu a čekanku a podzim, který vdechl krev do žilek listí stromů, lidé a jejich povaha mohli celkem hravě dobrou náladu poněkud hatit. Častokrát bývají důležité právě ty na první pohled bezvýznamné maličkosti kolem nás…

Z metra na Můstku mě až k metru na Lužinách první týden pobytu v hlavním městě pronásledoval jakýsi exot, což je, zdá se mi, v Praze zřejmě celkem běžnou situací. Naprosto neomaleně vyzvídal po mně osobní informace, aniž by se namáhal při totálně negalantním procesu tak zvaného balení představit se nebo učinit jakékoli jiné naprosto základní aspekty slušného vychování a zdvořilosti k jiné lidské bytosti. 

Nosní dírky se mi v pražském ovzduší opět začaly ucpávat… vlasy si člověk musel mýt ne jednou, max. dvakrát týdně, ale třikrát. 

Sehnala jsem práci v jisté jazykové škole, dosti veliké. To byl docela otřesný zážitek. Masokombinátová výuka jazyka opravdu není pro mě. Po měsíci mi bylo jasné, že chci dát výpověď, doučit kurzy, co jsem vzala. Jakkoli jsem několika osobám vysvětlovala a potvrzovala, od kdy mohu v jaké dny učit, neustále mi někdo volal nebo psal e-maily s nabídkami kurzů, a to samozřejmě v hodinách, které jsem již na začátku odmítla. Výplatu za srpen mi naprosto pokonili a zdravení na pracovišti je pro spoustou tamních zaměstnanců zřejmě tabu. Jednu slečnu, která si nesla jídlo na talíři, jsem zdravila a pouštěla na schodišti, začež mi bylo dopřáno jakéhosi “chmpf” ve vysoké výsměšné tónině…

Toť nástin toho, jak jsem se aklimatizovala… zbytek aklimatizace již najdete ve druhém díle.

 

Advertisements

Responses

  1. Jééééééé, Míšo, tak Ty už jsi v UK! To s tou Ms Welch je vážně vtipný 🙂 Co nejdřív Ti napíšu, momentálně jsem pod tlakem dozvuků zkoušek. Měj se a ať se první dny vydaří!

  2. No potěš. Obdivuju Tě, že jsi ještě měla energii něco uklízet. 🙂 Doufám, že na uni to bude lepší. Zvlášť, že tam bude pěkná knihovna;). Zdravím! Ol.

  3. Ahoj Miško,

    teda, to jsou zážitky, to zírám!!! Držím palce, abys sehnala nějaký lepší byt, a zároveň se těším na další Tvé zážitky. 🙂

  4. Ahoj Miso,

    kdybys nevedela co nam s Richardem dovezt jako darek z Erasma, tak nam prosim prosim vyfot ten manulam pro opilce 😀 Tesim se na dalsi zazitky a posilam pozdravek!

  5. Ahojky Misule,
    ve sve pracovni “vytizenosti” jsem odlozila knihu a jala se cist tve stranky. Uplne se mi zacalo po Britanii a jejich ujetinach styskat 🙂 Ale koukam, ze za tu chvilku, co tam jsi, tak zazitku uz mas spoustu 🙂
    Preji, aby bydleni bydleni bylo co nejdrive lepsi 🙂 A to pocasi v podstate taky.
    Mej se a tesim se na dalsi cteni!

  6. Ahoj Míšo,

    přicházím se zpožděnou reakcí na otázku českého propichování oušek nemluvňátkům. Mě to tady totiž taky dost překvapilo. V Polsku se to nedělá, dokonce většina školek zakazuje náušničky, neb je to prý nebezpečné (jakože se dětí při intenzivním hrání můžou ty náušnice o něco zaháknout a přijít o ouška). Většina holek získává dírky během základky (já osobně mám až od výšky). Když jsem se na ty české zvyky ptala, tak mi bylo pokaždé tvými krajany vysvětleno, že je to praktické, neb vždy víte, zda je to holčička nebo chlapec. Mi ten zvyk přijde dost vtipný, ale případné dcery propichnout nenechám 😀

    • =o))) Děkuju za všechny, koho toto může zajímat =o))

  7. Tvé tušení potvrzuje El.slovník staré češtiny: trychtéř – střhn trihter 🙂

  8. Ahoj Misule,
    navstevu Chatsworthu doporucuji. Byla jsem sice jen v zahradach, ale i tak to stalo za to. Nadhera, skoda jen, ze tenkrat celou dobu mrholilo. Btw. v obchudku se suvenyry maji vybornou cokoladu 🙂
    A anglicka babi toto misto doporucovala jako jedno z nejlepsich a nejkrasnejsich na svatbu 😀 (a zrejme take jedno z nejdrazsich :D)

  9. S der Trichter mě už předběhla Helena (čtu to tu spíš tak nějak nárazově), tak aspoň moje troška do mlýna k třídění odpadu: ruličky od toaletního papíru patří do směsného odpadu.
    “Do modrého kontejneru nepatří uhlový, mastný nebo jakkoliv znečištěný papír. Nevhazujte sem ani ruličky od toaletního papíru nebo obaly od vajíček. Tyto materiály mají velmi krátké papírové vlákno, které nelze už nadále recyklovat. Je lepší z nich vyrobit energii ve spalovně.”
    Jinak thumbs up za ekologii! 🙂

  10. Ahoj Miško,

    teď nemám bohužel moc čas, abych si to tu všechno hezky pročítala (ne že by mě to nezajímalo!). Janča mě upozornila na Tvůj dotaz ohledně trychtýře, nic moc o tom teda nevím, ale našla jsem ten samý dotaz (zodpovězený od bůhvíkoho) zde http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=13663&ID_from=59779062&dir=-1&auth= (trošku níže), tak se mrkni. 🙂

    A jinak: ten samý plakát Johna Cashe, který máte v obýváku, jsme měli v obýváku v Lipsku! 🙂 Paráda 🙂

  11. Byla by fotka se sash window?

    • Ano ano, byla – dodám do konce týdne fota všech sash windows, na která narazím =o)

  12. Miško, cituješ přesně můj oblíbenej kousek z Eliota!

    Go, go, go, said the bird, human kind
    cannot bear very much reality. Time past
    and time future, what might have been
    and what has been, point to one end
    which is always present.

  13. Hola, slíbené jedlé etymologie 🙂

    škubánky – od slova škubat, “škubané knedlíky” (= mastnou lžící se odškubávají z netvárné těstové hmoty)

    bábovka a zemlbába – stč. bába “buchta, něco pečeného” (v č. od 15.stol.)
    ((starší česká pápa = kaše -> možno hledat původ obou v dětské řeči))

    bábovka – původně pekáč, forma na bábu
    semlbába = stč. bába žemlová; žemle z střhn semel(e) a to z lat. simila “jemná pšebičná mouka”

    • Děkuji =o) zajímavé… mňam mňam…

  14. Ahoj!

    Co se tyče těch hadrových kapesníků, tak já je znám jen od Vás z ČR.

  15. Odpověď na Tvou otázku: neb u nás je to v tomhle ohledu ještě horší 😀

  16. Jak vlastně dopadla přesnídávka? Chutnala?


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: